RUMUNSKO - BULHARSKO


29.6. - 16.7. 1989


Závěrečná zpráva o balkánské anabázi klubu večírkářů.




1. den - 29.6.

Heslo dne :

Opět on the road.

Tak už je to tu zas. Ač se Kolben po loňském zájezdu dušoval, že na východ už ho nikdo nedostane, opak je pravdou. Čas zhojí všechny šrámy a starší lidé už nemají takovou paměť. Díky tomu a sťastné shodě několika dalších okolností jsme se dnes sešli na pečecké loděnici, abychom nastoupili balkánskou anabázi. Pytle, kufry, bedny, tašky, pádla, lodě a zmateně pobíhající postavy za­plnily prostor před loděnicí. Řadíme bedny na proviant, Kolben udílí poslední rady k nakládce materiálu a lodí. V 17:45 přijíždí Rosťa s autobusem. Oproti loňsku, kdy se při pohledu na hromady zavazadel chytal za hlavu, zachovává klid. Nakládání a navazování probíhá hladce. Pak Zdenda zatroubí nástup. Vedení zájezdu rozhodlo, aby členové zájezdu vybočující z normálního průměru byli viditelně označeni (natropí tak snad méně škody?). Nádražáci a hasiči dostávají k tomuto účelu parádní čepice. Dnes má svátek Petr a Pavel a to je dobře, protože máme ve výpravě hned čtyři. Kluky Bílky, Málčika a "muže tisíce a jedné přezdívky". Jsou obdarováni květinovými dary a je jim připomenuta jejich čestná vlastenecká povinnost. Pochopili. Následuje Kolbenův návrat z Pražského hradu, předání trička Rosťovi a v 19:20 dáváme Pečkám sbohem.

Nejedeme však dlouho. V plaňanském motorestu dojde k načerpání pohonných hmot na dlouhou cestu. Udivený hostinský prohlásil, že už viděl hodně, ale s lavorem jit pro pivo ještě ne. Když vyjedeme, Málčik šoupne flašku rumu a tak tlučeme do hlavy rumunskou vodu. Kytary se chopí Klabouch a spustí přisprostlé písně, které během zájezdu zlidověly. Jedná se o populární hity jako "Na stadionu", "Miloval jsem černošku", "Porodila coura kripla" a další. Vše pro­kládá univerzálním popěvkem "Narveme do popelnic". S přejezdem federálních hranic přidá k dobrému ještě "Vidiečana" a "Po schodoch". Po tankování v Bratislavě dorážíme na přechod v 0:45. Ve 2:10 opouštíme Rajku a po osmnácti kilometrech zastavujeme na důvěrně známém parkovišti. Pražák je zklamán. Loni tu v kontejneru nakoupil pytlík fajnových brambor. Letos byl kontejner hůř zásoben. Pražák, domnívaje se, že maďarský obchod ovoce-zelenina brambory teprve přiveze, probděl s Chichinou celou noc. Nedočkali se.

Zajímavost dne :

Nikdo za celý den nezvracel a to první den zájezdu nebývá obvyklé.


2. den - 30.6.

Heslo dne :

Člověk míní, rumenský celník mění.

Když Pražák s Chichinou pochopili, že brambory už nikdo nepřiveze, vzali zavděk plastikovou žirafou a několika dalšími drobnostmi. Většina lidí spala na pokosené louce. Ráno nás budí maďarský rolník vybavený k tomuto účelu traktorem a senohrabem. Podle toho, jak kdo si ulehl, hrozí mu buď pedikúra nebo učesání. Po snídani vyrážíme do Budapešti. Rosťa má průjezd namakaný a tak proběhne hladce.

Za Budapeští u jedné hospůdky zastavíme a dáváme gáblík. Děvčata se věnují hygieně a kluci hrají volejbal. Míč jim zůstane na stro­mě a Matýsek po něm hází botu. Všichni očekáváme, že za chvíli bude na stromě společně s míčem celá Matýskova garderóba. Nepovedlo se. Míč ustoupil.

Jedeme dál a v Makově bereme naftu, abychom s ni vystačili přes celé Rumensko. Po příjezdu na celnici v 15:30 se nám naskytne otřesný pohled - fronta dlouhá nejmíň šestset metrů. A jelikož rumenský celník ne­oplývá pracovitostí, vypadá to na dlouhé čekání a tak v autobuse zahájíme večírek. O malé zpestření nekonečného čekání se postará Palivec. K obveseleni několika stovek přihlížejících se koupe v po­tůčku tvořícím statní hranici. Aby upoutal náležitou pozornost, činí tak v císařových nových šatech. Tím zároveň sbírá cenné body do soutěže "O největšího odhalovače". Když na nás konečně dojde řada, ptá se rumenský celník, zda v proviantních bednách nevezeme munici. Je ujištěn, že nejsme žádná teroristická skupina a odbaví nás během deseti minut. Na to jsme čekali přes čtyři hodiny.

Když vjedeme na rumenské území, musíme vyměnit kulatá kola za hranatá, lépe kopírují terén zdejších silnic. Čáryfuk to šoupě - je poprvé v Rumensku. Obraz za okny se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Cedule s textem "Vivat Caušescu" a "Partidul komunist Romania", přikázaná rychlost 20km/hod., krávy přes silnici, koňské povozy, natažené ruce dětí, otrhané postavy tmavší pleti. Střelecká divize připravuje praky, zatímco Pepa tiše zvrací. Rosťa po patnácti kilometrech zařadí pětku, strašně se diví, vloni se mu to poštěstilo až druhý týden zájezdu. K přenocování zastavujeme za vesnicí Ortišoára asi 40 km před Timišoárou. Ihned je parkoviště obklopeno hordou žebravých Rumenů, jsou však zahnáni. Vrhají se na skupinu Poláků a ti hned rozjíždí veksl.

Místo ohně máme svíčkorák přímo na parkovišti. Zdál se nám malý, a tak padl návrh podpálit nejbližší stan - shodou okolnosti Málčikův. Málčik se tomu brání s odůvodněním, že tam spí Máma. Máma vůbec ráda spí, na rozdíl od loňska prochrněla prakticky celý zájezd. Stálo by za úvahu, zda by neměla zaplatit přirážku, protože si vlastně z obyčejného autobusu udělala lůžkový. Na večírek přijde i řidič turecké­ho kamionu. Když poslední hlídka pískne budíček, několik lidí ještě nestačilo usnout. Pražák se diví, proč si bral spacák, když ho ještě nepotřeboval.

Zajímavost dne :

Stupeň zbídačení rumunského obyvatelstva je přímo úměrný množství budovatelských transparentů.


Den č. 3 - 1.7.

Heslo dne :

První voda a taky první průser.

"Nástup na rozcvičku! Do půl těla a kecky, chlapi můžou mít trička." Budí nás ráno Čáryfuk. Zanedlouho udělujeme Jirkovi dvojitý bod do soutěže "O blbce zájezdu". Večer rádně upraven prodal Rumenovi teplákovou soupravu. Na Hančin dotaz, kde má peníze, odpovídá s nevinným úsměvem, že si je asi zapomněl vzít. Nutno dodat, že tepláky po dvou dnech našel. Všichni si libujeme, že s námi jedou Jeníkovi. Včera ztratili tři stovky a dnes zase tričko. Nálezné je přijde pěkně draho. Když je blbá hlava, tak trpí celý tělo.

Pepovi je již lépe, ale ještě to nebude asi ono, protože odmítá tekuté dobroty. Jaňula obléká Terezku do blůzky, kterou ji sama spíchla. Terezce se to nelíbí a už vůbec se ji nelíbí, že se ji Jaňula pokouší uvázat mašli do vlasů. Klabouch ji uklid­ňuje slovy: "Terezko, ještě podvazkový pás a vypadáš jak teta, když jde na vedlejšák". Vlasta si vzadu otvírá salón krásy. Kluci v natáčkách vypadají zajímavě. Zvlášť kouzelný je Zdenda, kterého ještě vyvedla v barvách. V autobuse se rozjíždí diskoška podporovaná Rosťovým kazeťákem. Rachot večírku je tak značný, že vzbudil i Martinu, ihned je vtažena do víru tance. Zejména se vyznamenává při afrických rytmech. Jaňula vybavena rumbakoulema si v ničem nezadá s Tornádo Loo.

V Caransebeši stojíme u závor. Ajzlboňáci toho využívají - nasazují čepice a Zdenda troubí. Konečně přijíždíme k první vodě tohoto zájezdu. Je to Bistra - dle kilometráže obtížnosti do WW II s jednou čtyřkovou kaskádou. Nasedáme téměř všichni. Říčka po­měrně rychle teče i když by víc vody neškodilo. Je tu několik žertovných míst jako na úvod. Datlovina zleva, uprostřed ostrůvek s mrtvým koněm v popředí. Až na několik cvakanců na datlovině (Hanka, Alena) všichni tímto místem projeli. To však neplatí o deblu Klabouch-Kučera. Tito dva neohrožení milovníci zvířat nehleděli na nebezpečí a přistáli přímo na koni. Chtěli se patrně přesvědčit, zda ještě není nějaká naděje na záchranu koňského života. Klabouch ihned nasadil umělé dýchání z huby do úst a pan Kučera aplikoval srdeční masáž. Nebohý kůň již však nereagoval. Snad kdyby naši hrdinové přijeli o několik týdnů dřív ... Oba statečné zachránce jsme museli od zdechliny doslova odtrhnout. Čáryfuk si třikrát potýká s místním čochtanem. Při posledním dostaveníčku přijde o boty a ještě nalomí špičku u singla. Je vy­hnán z vody na silnici a ponechán osudu. Konečně dorážíme k ohlašované kaskádě. Na první pohled je vidět, že na hladký průjezd bychom potřebovali asi o 20 cm víc vody. Debly přenášejí. Kolben s Ejšou je dokonale přelstí. Nedají se odradit tím, že kaskádu jedou všichni prostředkem a nekompromisně ji šoupnou po pravé straně. Je tam podstatně míň vody a víc šutrů. Tím ukázali, že ono Cimrmanovské "někdo musí být první a říct: tudy ne", je stále platné. Dále jízda proběhla bez větších komplikaci. V Otelu Rosu u mostu na nás čeká Rosťa s autobusem. Dáváme gáblík a po krátkém odpočinku vyráží skupina kropičů s malým doprovodem na Bistru Marului. Jedeme za vesnici Margu. U ubykací rumunských stavbařů přehrad, ne nepodobných barákům v Osvětimi, shazujeme lodě. Okamžitě je kolem nás několikasethlavý dav všudypřítomných čumilů. Našim očím se nabízí zajímavá podívaná - manželský rozhovor po rumensku. Pán tvorstva řeší drobné manželské neshody tím, že svou družku profackuje, pak ji několika rohovnickými údery srazí k zemi a ještě do ni párkrát kopne. Spokojen svým výkonem vezme ženu za ruku, zdvihne ji ze země a jdou se podívat na podivné lidi, kteří přijeli velkou hranatou věci a nasedají do ještě podivnějších malých lodiček. Odrážíme od břehu s vědomím, že 200 metrů pod námi je pěkná kaskáda, před kterou je třeba zastavit a provést průzkum. Těsně nad inkriminovaným místem všichni přistáváme. Všichni až no Hanku. Ta patrně soudí, že kvůli takové prkotině nemá cenu zastavovat a vyrazí vpřed jako hasič k ohni. Kaskádu zvládne bez větších problémů a my jeden za druhým jedeme za ní. Pak se to stalo. Blonďák se rozhodl, že udělá něco pro pobaveni rumenských zevlounů a k velké radosti přihlížejících uprostřed kaskády cvaká. A to neměl dělat. Po vytažení z vody se drží za rameno. Úraz je natolik bolestivý, že mu ani nemůžeme sundat vestu.

Naše zdravotnice mu fixuji rameno elasťákem a pak ho táhnem po příkrém srázu na silnici k autobusu, Dáša stanoví předběžnou diagnózu - vykloubené rameno a nebo zlomenina. O několik hodin později se v nemocnici bohužel potvrdí první varianta. Zatímco autobus veze Pavla do nemocnice, my pokračujeme po vodě. Následuje jízek s odporně širokým válcem, který raději přenášíme. Pak spousta malých kaskádiček nezřídka doplněných rafinovanými datlovinani. Konečně je tu i kilometráží ohlášený úsek WW IV, ve který jsme už ani nedoufali. Řeka tu tvoři soustavu válců sevřených skalami. Hanka cvaká a její Mojmír vyráží napřed. Hejly ho stíhá na kajaku. Není to však ani potřeba, protože Mojmír je dobře vycvičený, pod skálou čeká na majitelku způsobně opřen o skálu. Kolben s Bahýnkem půlku kaskády procouvají. Zastavujeme pod skálou a čekáme na Hanku. V tom se dolů řítí Šíša. Péťa volá na Datla: "Pojeď rychle pryč, než nás ten starej mrzák převálcuje." Voda se trochu uklidňuje, rozhodně se však nenudíme. Jen singlíři brblají, že je bolí nohy. Konečně vjedeme do Bistry a po několika stovkách metrů zastavujeme na tábořišti. Když za nějakou dobu přivezou Pavla z nemocnice, je nám jasné, že už si na téhle akci nezajezdí. Dozvídáme se, že vykloubené rameno se pokoušel vrátit zpátky napřed nějaký obvoďák, po chvíli marných pokusů, kdy Pavlův obličej vystřídal všechny barvy spektra, prohlašuje, že není chirurg a posílá ho do nemocnice. Tam se to nakonec podařilo. Rameno však stále nesnesitelně bolí a musí zůstat dva týdny v klidu. Škoda.



Vašík na Bistře Marului tzv. Blonďákova kaskáda

Večírek tentokrát zpestřily kolektivní hry. Zvláště povedená byla na mašinku. Po celou noc byl tábor střežen ostražitými hlídkami, zvláště Datel si vzal hlídku opravdu k srdci. Ulehl na vlek a stanoviště neopustil ani přes čistý průstřel kraji­ny srdeční, způsobený mu zákeřným Rumenem. Kterýsi zlomyslník prohlásil, že díra v Datlově košili vznikla proto, že dotyčný usnul s cigárem v hubě, ale nikdo mu nevěřil. Datel nikdy nelže ...

Zajímavost dne :

V Rumunsku patrně rentgenují tak, že prosvítí bolavé místo silnou baterkou a na druhé straně nakreslí tužkou obrys. Je to v podstatě zdokonalená Cimrmanova metoda přítlačná konturová. Pavlovo rameno totiž odmítli zrentgenovat.


4. den - 2.7.

Heslo dne :

Konečně v Bulharsku.

Pro některé neúnavné večírkáře přešla noc plynule v den. Ani ostatní neměli díky nim problémy se vstáváním. Mates a Hej­ly, odbornici na budování odpadových jam, byli tentokráte bez práce. Na druhé straně silnice, u které bylo naše ležení, se nalézal velký kontejner. Jakmile k němu dorazil první z nás, zjevil se odkudsi ošuntělý Rumen a začal odpadky cenzurovat. S blížícím se odjezdem přicházelo ke kontejneru více lidí a přinášeli tomu úměrně množství odpadků. Protože Rumen nestačil odpadky třídit, nechal si je skládat k nohám jako dary Tří králů. Pomohl si tak k několika kvalitním obalům od polívek, konzerv a zvlášť velikou radost mu udělaly láhve všech tvarů a velikostí. O ty u nás nouze nebyla. Tento strážce kon­tejneru si patrně pomyslel své o české kychyni, když přebíral tuby od chloroprénového lepidla a přičichával k jejich obsahu. Když nám mával na rozloučenou, na rukou mu po různu visely poblemtané tuby.

Ve městě s Pavlem navštěvujeme nemocnici a ostatní využívají nucené přestávky k doplnění pitné vody. Po dohodě s Pavlem, jehož stav je vážný, je rozhodnuto poslat ho při nejbližší příležitosti domů.

Podle plánu máme dnes překročit bulharské hranice. Jediným zpestřením na úmorné cestě je řeka Timiš. Stupeň obtížnosti WW I-II zlákal na vodu i takové kapacity jako je Barbora, Radka, Terezka a Rosťa. I na této vodě si kupodivu vybírá čochtan svoji daň. Bodovali zejména Klabouch, pan Kučera a debl Málčik-Radka. Datel zvyklý jezdit pouze po kolejích, nestaral se příliš, kam jede. V bláhové naději, že na vodě zabloudit nelze, přivedl málem sebe a několik dalších nešťastníků převážně požívajících drážních výhod přímo na lopatky mlýnského kola. Ostatní vodáci, kteří si jízdenky normálně kupují, s úžasem hledí na skupinu, jež se nábližkou po souši vrací zpět do hlavního koryta. Zhruba po osmi kilometrech končíme na mostě vesnice Slatina-Timiš. Na louce, kde není pro hovno kam šlápnout, lehce posvačíme. Vlasta krmí poblíž pasoucí se koně cukrem, zatímco jejích pět strávníků bučí hlady hlasitěji než všechny krávy v okolí.



Triumfální návrat Blonďáka z nemocnice

Kolem procházející se Rumeni nás překvapují novým obuvnickým hitem - botami z pneumatik model "Michelin 89". Po malém občerstvení pokračujeme dál v cestě k Calafatu. Vedro v autobuse je tak ubíjející, že i večírek vázne. Projíždíme nejzbědovanější oblasti Rumenska, jakou jsme na této cestě viděli. Utvrzují nás o tom natažené ručky dětí u silnice a poloroz­padlá staveni venkovanů. V jejich sousedství se skví množství obrovských plechových transparentů, již několik desetiletí věštících lepší budoucnost.

Když konečně dorazíme do Calafatu, jsou z nás zpocené rui­ny. Fronta na přívoz vypadá děsivě. Vtipným manévrem, t.j. malou pomocnou smyčkou kolem bloku domů, se rázem řadíme do jejího čela. Zaplatíme 23 lei za osobu a 414 lei za autobus, o vleku Rosťa z vrozené skromnosti pomlčí. Abychom dlouho nečekali, odchází Kolben a Zdenda vyjednávat s rumenskými celní­ky. Namluví jim, že jedeme na závody do Sofie a že tam musíme být ještě dnes večer. Aby svým slovům dodali váhu, přidávají čtvery zlaté Kentky. Celník je nadšen jako malé děcko, které najde pod vánočním stromkem nafukovacího slona. Ihned najíždíme do fronty jako první. Zatímco za železnou oponou najíždějí na trajekty celé vlaky, zde vyvstal problém jak dostat autobus na prám, aniž by přišel o mlhovky, spojler a několik dalších zbytečností včetně závěsu na vlek. Kola autobusu se musí vypodkládat vším, co je po ruce, nakonec dojde i na třísky sloužící zřejmě jako otop či materiál na sirky. Až na drobné šrámy se podařilo dostat autobus na palubu.



Vyjde to ?

Nad zprohýbaným spojlerem mávne Rosťa rukou a v ústraní si vyrval pár vlasů. Plavba přes Dunaj proběhla hladce i výjezd na bulharskou půdu byl u něco lepší. Celní odbavení jsme ani nepostřehli, jediným zdržením byl nákup naftových kuponů. Sotva máme celnici za zády, je Čáryfuk dotázán, zda již byl v Bulharsku. Nebyl a pochopil. Pokračujeme k řece Arčar a budujeme první tábor na bulharské půdě. Zdenda totálně zblblý vedrem, chlastem a pravidelnou stravou se rozhodl dát na lepší cestu. Denně se holil a myl. Oproti loňsku, kdy perioda výměny trika byla čtrnáctidenní, měnil ho letos obden. Ani dnešní večer nebyl výjimkou, popadl ručník, rozbalil nového Diplomata a odešel k potoku. Uprostřed koryta byl kámen, na kterém právě Klabouch drhnul kaštany. Když uviděl Zdendu, požádal ho o mýdlo. Zdenda rozradostněn, že konečně potkal spřízněnou duši, ochotně mýdlo zapůjčil. Klabouch, který evidentně neuměl s tímto rafinovaně kluzkým nástrojem hygieny zacházet, poslal ho nenávratně po proudu. Tím Zdendovo předsevzetí utržilo první ránu pod pás. Kdo s čím zachází, tím taky schází.

Tou dobou se zatím rozjížděl slibný večírek u ohně. Byl tak bujarý, že hlídky byly zcela bez práce. Případného lstivého Bulhara by odradil řev večerníčkářů. V tomto směru vynikali zejména Málčik, Datel a Jirka.

Zajímavost dne :

Nic zvláštního se nestalo a to je podezřelé.


5. den - 3.7.

Heslo dne :

Je ještě někdo poprvé v Bulharsku ?

První budíček, o který se postaral Datel svým řevem, byl v pět hodin. Další, už oficiální odtrubuje Zdenda v šest. Aby snad náhodou tuto chvíli nezaspal, radši celou noc bděl. V půl osmé vyrážíme. Po chvíli usedá za volant Bahýnko. Rosťa usíná a tím je od všech večírkářů na chvíli pokoj. Zbytek autobusu sleduje, co se děje za okny. Aby výhled byl zajímavější, je připomenuta jedincům, kteří ještě nebyli v Bulharsku, jejich základní povinnost. Trochu si pobloudíme v Mezdře a za volant opět usedá Rosťa. Ve 12:15 jsme u sofijského letiště. Zde se konečně snažíme zbavit Pavla. Po naivním pokusu sehnat letenku do Prahy přímo na letišti, odjíždí Kolben, Zdenda a Pavel zkusit štěstí do centra.

Zatímco tato skupina bloudí po městě od čerta k ďáblu, u fontány poblíž letiště se rozjíždí slibný večírek. Děvčata jsou odchytávána a přidržována nad fontánkou. Moc se jim to libí a chtějí stejnou oplatit i chlapcům. Částečně se jim to daří. Naše počínání se nelíbí vrátnému hotelu, který volá milici. Nečekáme na její příchod a večírek přesouváme do blízkého parku. Mezitím se po strastiplné anabázi vrací z města naše úderná skupina i s letenkou na zítřejší ráno. Vybavujeme Pavla na cestu vším potřebným. Nejužitečnějším pomocníkem je nápis na čelo s následujícím textem: "Jsem úplně blbej a bydlím v Kostomlatech. Odveďte mě, prosím, domů." V 15:00 se s ním loučíme a vyrážíme do údolí Iskarů. Dorazíme na soutok Černého a Bílého Iskarů asi v šest hodin. Děvčata se věnují stavění stanů, vaření a praní. Pánové připravují dřevo na oheň a hrají fotbal. Skupina vyčleněná pro opravu lodí má práce nad hlavu. Ještě netuší, že bude hůř.

V nedalekém mlýnském náhonu chladíme rozličné dobroty na večírek. Ostruhy blbce dne si vysloužil Ejša, který dokázal rozbít tři lahve najednou. Vítr z hor a chlad způsobený větší nadmořskou výškou prověřil všechny večírkáře. Vydrželi jen ti šťastlivci, kteří seděli na správné straně ohně. Moc místa na ně nezbylo, jelikož Palivec obklíčit svým tělem půlku ohniště. To mu však ne­stačilo, nakonec si lehl přímo do něj. Jedině Šíša a Zdenda, kteří měli hlídku, nás ušetřili druhé cesty do Sofie.

Zajímavost dne :

Zbavit se mrzáka, který je všem na obtíž, je v Bulharsku nepředstavitelný problém.


6. den - 4.7.

Heslo dne :

První bulharská voda.

Hned po snídani je vyhlášen nástup. Důvodem jsou Zdendovy narozeniny. Slavnostní ceremoniál je ukončen předáním věcných darů, líbačkou a vhozením oslavence do mlýnského náhonu. Odjíždíme do nedalekého Govaderči, kde nasedáme na Černý Iskar. Tato čirá peřejnatá říčka si od samého začátku získává naše sympatie. Teče malebným údolím, které se po několika kilometrech na soutoku s Bílým Iskarem rozevírá a stává se Iskarem.



Na Černém Iskaru

Asi kilometr pod Govaderči je pěkná kaskáda. Pár stovek metrů pod ní se k nám přidává i Barbora, je tu na ni málo vody a tak její posádka má problémy s kameny v řečišti. Čochtan se opět hlásí o svá práva. Dnes tak učiní celkem 11x. Po příjezdu no tábořiště mírně pojíme a po krátkém odpočinku pokračujeme v jízdě, teď již vlastně po Iskaru. Ač řeka již ztratila svůj horský charakter, přesto se dá mluvit o fajnovém svezení. Tento názor zřejmě nesdílí posádka Barbory, která se musela operativně změnit v pěší oddíl. Až do Samokova je Iskar nádherně čistý. V Samokově začíná navigace. Její součástí je i sousta­va jezů se slušně velkými válci. Jeden z nich drapne Hanku a a řádně ji propere. Když už se zdá Hanka čistá, milosrdně ji propustí. Pádlo však bylo znečištěno daleko víc a tak na něj musí Kolben ještě chvíli počkat. Naše Amazonka toho má pro dnešek plný brejle a tak odchází na břeh. Několik lidí následuje jejího příkladu, musí však nést lodě několik set metrů po navigaci k autobusu, který čeká na smluveném mistě.

U autobusu je vyhlášen rozchod za účelem nákupu. Většina lidí jde do tržnice za ovocem a zeleninou. Ve frontě na meruňky propukla hádka mezi našimi děvčaty a Bulharkou, která se snaží předběhnout. Proti Martině však nemá mnoho šancí a tak odchází s ostudou na konec fronty.

Tou dobou již kostomlatská úderná skupina doplněná Pražákem, sedí v místní palírně. Seznamují se zde s Bulharem hovořícím česky. Když po chvíli vchází do hospody Datel, Balkánec na něj volá: "Stando, to děláš na dráze, nejseš pako?" a tleská si významně na čelo. Na oplátku Datel Bulhara trochu nakrmí. Ten kroutí hlavou a potom vodí Datla po hospodě. Každému vysvětluje, že Datel je vnuk toho Haška, co napsal Švejka.

Že se vyplatí navazovat známosti, dokazuje fakt, že kluci odcházejí s několika lahvemi Slunečního břehu. Byly to první a zároveň poslední lahve tohoto božského nápoje, které jsme v Bulharsku okusili.

Odjíždíme zpět proti proudu. Na tábořišti vysednou ti, co nemají zájem o vodu. Ostatní jedou opět do Govaderči. Odměnou pro vytrvalce bylo opět parádní svezení i když voda trochu opadla.

Po návratu se hraje fotbálek pod dirigentskou taktovkou Ireny. Ta radí a dává pokyny na obě strany. Na kraji improvizované hrací plochy leží osmimetrová trubka, míč v ní po chvíli samozřejmě končí a je po fotbale. O pobavení se tentokrát starají Kolbeni. Olina vypere všechno Terezčino prádlo, přirozeně až na to, které má Terezka na sobě. Ta z dlouhé chvíle, zaviněné nedostatečnou rodičovskou péčí, odchází k vodě. Po chvíli se vrací po kolena mokrá. Kolben nasazuje přísný tón a nadává: " ... a to máš vodu i v holinkách!". Terezka s nevinným úsměvem odpovídá: " Nemám, já už jsem si ji vylila." Okolí propuká v mohutný smích a je po výchově. Tou dobou skuhrá Zdenda pod rukama Alenky, která mu masíruje bolavá záda. Když je složitá procedura masáží a emulzí hotová a Zdenda se má odebrat do tepla svého spacáku, dostává Vlasta jeden ze svých geniálních nápadů. Hodí Zdendovi na záda vajíčko. Ten je blahem bez sebe. Nedalek vraždě šourá se umýt do ledového Iskaru.

Večírek je slabší. Od Musaly fouká studený vítr a ke všemu dnes oheň rozdělává Čáryfuk. Jakožto člen dobrovolného požárnického sboru nemá příliš plameny v lásce a tak ohniště vypadá, jako když pod hromadou polen svítí baterka u ještě k tomu hrozně čoudí.

Zajímavost dne :

Patrně nejžádanější artikl v bulharském železářství je ruská vodka - prodávají ji tam podobně jako hřebíky - po celých kartonech.


7. den - 5.7.

Heslo dne :

Žít jako mnich musí být paráda.

V půl osmé odjíždíme do Čepeláre. Jedeme kolem Maricy a jsme celkem rádi, že nemá vodu. Mezi balvany teče stružka čehosi, co barvou připomíná zástavy pařížských komunardů, dojem dotváří pěna připomínající splašky z nádobí. Cestou zastavujeme upro­střed polí u melioračního kanálu. Standa se chápe příležitosti. Otevřel si tu oficínu a myje hlavu každému, kdo jde okolo.

První pohled na Čepelárskou reku nám na náladě nepřidal, je naprosto suchá, Nad Čepelár je však vyrovnávačka a do ni teče vody až až (tzv. šest půlek). Navštěvujeme Bačkovský monastir. Historie tohoto mužského kláštera, založeného v jedenáctém století, je velmi bohatá. Mniši zde žijí doposavad. Starají se o kapli, klášter a okolí, večery údajně tráví na modlitbách. Na nádvoří kláštera se pasou ovce. Kolem velkého kotle, pod kterým plápolá oheň, pobíhají staré babky. Zprvu jsme se domnívali, že mnichům vyvářejí trenýrky, při bližším pohledu však zjišťujeme, že zaváří broskve. Klášterní kaple ukrývá nejeden umělecký skvost. Madonami a Ježíšky, zdobenými filigránovým stříbrem, se to tu jenom hemží. Hned za oltářem nacházíme stolek s nedopitými lahvemi. Též na okně je načatá flaška Slunečního břehu. Včera tu musel být řádný večírek a my jsme to propásli. Snad si ho večer vynahradíme. V jedné cele opravuje jakýsi mnich elktronického budíka. Matýsek znalecky přihlíží a pak prohlašuje, že tohle již nikdo dohromady nedá. Na celé scéně je nejzajímavější pohled do mnichova příbytku. Jedna železná postel, na ni ukopaná deka a hromadu špinavých hadrů. Obsah skříně nám zůstává utajen - je zamčená. Stolek však vypovídá jasně o náročnosti mnišské řehole - další flaška by se už na něj nevešla. Zasloužilí večírkáři by zde klidně nastoupili do zaměstnáni.



Setkáni časů na Bačkově

Pod klášterem si dáme pivko a pokračujeme proti proudu Čepelárské řeky. Nad stavbou neznámého určení, kde se nedá projet ani obnést, se otáčíme a nesedáme na spodku. Jedeme zpět do Bačkova. Jde o poměrně slušné svezení až na spoustu nepříjemných karfiólů. Pod jednou kaskádou narážíme na lágr velmi slušných cikánů. Po zdvořilostní konverzaci s nimi traverzujeme na druhý břeh a navazujeme na vlek. Jedeme na vršek, který je značně ostřejší. Případné konkurenty v soutěži o blbce dne odrovnává Čáryfuk tím, že nechává otevřený kufr autobusu. Tímto důmyslným tahem způsobil, že páni Kučera a Klabouch přicházejí o vařič, který jim zapůjčil Datel.

Na Jugovskou řeku je zákaz vjezdu s vlekem a tak ji vynecháváme. Vršek Čepelárské řeky jede jenom malá skupina dobrovolníků: Hejly, Málčik, Vašík a Šíša. Je to už opravdu práskačka. Kaskáda střídá kaskádu, mezi nimi peřejky na oddych. Hejly vzal na sebe úlohu průzkumného chrousta. Co chvíli nám mizí v obrovských válcích, aby se vzápětí objevil úplně někde jinde. Jedeme ťěsně za sebou a nikomu není do smíchu. Jen Šíša se neskonale nudí. Aby se zbavil nihilistických nálad, pod jednou kaskádou cvaká. Posléze svádí vinu na Vašíka, ten však byl v době nehody úplně jinde. Před onou podivnou budovou se končí a všichni toho mají akorát.



Šíša na Čepelárské řece

Protože v sevřeném údolí není šance na otočení autobusu, rozhoduje vedení o operativním přesunu k jezeru Batak, zhruba 80 km vzdáleném. Jako již několikrát, opět nás vypekl bulharský autoatlas. Tolik lží a nepřesností se snad nevyskytuje ani v jízdním řádu našich drah. Tak se stalo, že silnice namalovaná v autoatlasu ve skutečnosti vůbec neexistuje. Do campu nechceme, neboť před měsícem tu vykradli Kotvu Bráník. Téměř za tmy zastavujeme za křižovatkou na Patardžik. Začíná pršet, a tak večírkáři zaléhají ke Zdendovi do stanu. Velkou radost mu tím neudělají, protože Zdenda se ze samého mytí ve studené vodě nastydl a bolí ho záda. Nic se nemá přehánět a o hygieně to platí dvojnásob. Přes Zdendovy protesty se večírek slibně rozjíždí. Zvlášť dnes vyniká Miloš, ten černý kůň v pozadí. Zrušil se na šrot a pak se zapojil do celostanové produkce. Jeho příspěvek spočívá v tom, že se zmocnil rumbakoulí a tluče jimi do tyčky stanu. Zcela mimo rytmus, zato však hodně nahlas. Pokusy o jeho odklizeni končí fiaskem. Vždy znovu zalézá do stanu, odkud byl násilím vystrčen a opět zapadá do víru večírku. Otiskovské ostruhy ho neminuly.

Zajímavost dne :

Je to k nevíře, ale Pavel je ještě stále s námi. Při úklidu jeho věci narazil Ejša na flašku meruny. Ihned jsme ji ztrestali.


8. den - 6.7.

Heslo dne :

Lepší smradlavá řeka než žádná.

Náš šikula z nejšikovnějších odjel, zanechal nám tu však svého nástupce. Pavlína si hned ráno připálí prsty o vařič. Vyrážíme k Čepinské řece. Opět se vyskytne problém s navigací. Pobloudíme si trochu ve Velingradu. Kolben tam odchytne Bulhara a začne z něj tahat rozumy. Na otázku: "Otkede se za otiva Čepinská řeka?" mu lstivý Balkánec tvrdošíjně odpovídá, že si nejlíp zajezdíme na jezeru Batak. Zmocnil se naší mapy a neustále blábolí o jazavíru Batak. Mapa je mu odebrána a rozhovor s ním končí. Zdenda s Kolbenem si oddychnou, protože Bulharovi strašně smrdělo z huby, prý jako volovi z nosu. Otáčíme a jedeme hledat spodní tok řeky, kde by se prý měla stékat s Jablonicou. Projíždíme nádherným skalnatým kaňonem. Co je však vodákovi platný sebekrásnější kaňon, když v něm není voda. Navíc se nám povede otočit autobus až po několika kilometrech. Je veliká škoda, že Čepinská řeka byla suchá. Kdo by si chtěl rozbít hubu, měl by zde jedinečnou šanci.

Přesouváme se na řeky Glazně, Iztok a Mesta. Glazně je v podstatě větší potůček, a tak jdou na vodu jen singly a kajaky. O zábavu se tentokrát stará Čáryfuk s Hankou. Na jednom jízku odplavou a čtyři chlapi mají co dělat, aby jim pochytali lodě. Jízda po Glazni je příšerná drbačka, a tak se již všichni těší na soutok s Iztokem, který by měl dát nějakou vodu navíc. Měl. Avšak ouha - svou barvou a zápachem předčila i Vltavu pod Krumlovem. Na soutoku se přidávají i debly. Každý s odporem noří pádlo do smrduté břečky a dává pozor, aby se nepocákal. Každý - až na Pražáka, Čáryfuka a Palivce. Tito nenapravitelní recesisté v páchnoucí stoce plavou. Jejich výkon je po zásluze oceněn - musí to později šoupnout, abychom je mezi sebou strpěli. Ani soutok s Mestou nepřinesl výrazné změny ve kvalitě vody. Tiše všichni proklínají Kolbena za jeho blbej nápad a nemůžem se dočkat konce. Kolben se hájí tím, že na každém zájezdu se musí alespoň jednou šlápnout vedle. Končíme u podivně vyhlížející betonové stavby ne nepodobné předválečnému pohraničnímu bunkru. Uvnitř se skrývají sirné lázně. Lázeňského nacházíme v blízké hospodě, kde zároveň vykonává funkci hostinského. Pracoval pět let u nás v Jáchymově, patrně za odměnu. Kupujem si zde lístky a odcházíme do lázní. Interiér tohoto zařízení si v ničem nezadá s exteriérem. Oprýskaná a plesnivá omítka a k tomu příšerný sirovodíkový smrad. Každý se však s nadšením vrhá do bazénu s horkou vodou. Naše děvčata odstraní společenské bariéry tím, že přijdou do pánského oddělení. V rouše Evině se pohybuji s takovou samozřejmostí, že jediní dva přítomní Bulhaři urychleně vyklidí scénu. V bazénu to za chvíli vypadá jako ve Starém Římě těsně před úpadkem Impéria. Nikomu se z vody nechce, nakonec však zvítězí vidina piva v místní nálevně. Po malém občerstveni nasedáme a odjíždíme směr Simitii.

Rozjařený autobus zpívá Rosťovi, že je člověk hodnej. Ten pochopí a šoupě to. Kolben slibuje, že z něj vyrazí ještě jednu flašku a taky to splní. V autobuse se rozjíždí diskoška. Když čekáme v Simitii u závor, je zábava právě v nejlepším. Holky se pokouší vtáhnou do autobusu skupinu Balkánců, tito jsou však vyhozeni. Děvčata s klukama uzavírají sázku, kdo po rozchodu přivede víc Bulharů opačného pohlaví. Pánové odcházejí shánět děvčata do místní palírny. Jediné, s čím odcházejí, jsou půllitry pod tričky a v taškách. To neplatí o Palivcovi. Ten k soutěži přistoupil zodpovědně a k autobusu přivedl čtyři Bulharky. Tvrdí, že další čtyři se šly převléknout na intr. Skutečně exotický úlovek se podařil Martině. Přitáhla Bulhara, který byl dva roky v Československu ženatý. Tento gigolo je natolik vtíravý, že nás pronásleduje ještě několik dní.

Jedeme kaňonem Strumy a doufáme, že se nám podaří objevit tábořiště, které nám poradil Charita. Povedlo se. Zastavujeme se u velmi výživné peřeje. Je dlouhá hodně přes sto metrů a vypadá to, že jízda v ní nebude zas moc velká sranda. Bahno tu byl před dvěma lety a tvrdí, že je nejméně o metr víc vody než tenkrát. Přejdeme i s bagáží přes visutou lávku a v protějším svahu nacházíme kýžené tábořiště. Předčí naše očekávání. Z trubky v zídce vytéká voda do bazénku, který je svými rozměry pří­mo předurčen k chlazeni tekutých dobrot. Stín nám zaručí koruny vzrostlých ořechů a fíkovníků. Do toho nesnesitelně řvou cikády. Prostě paráda. A tak nám ani nevadí, že spíme pár metrů od kolejí. Vzhledem k hustotě provozu na této trati je to zanedbatelná záležitost. Velmi nás zaujal hlídač tunelu, který s námi sdílí plácek.

Pěšáci se chystají na zítřejší ranní výsadek na Rile a ostatní zahajují večírek. Blbce dne vyhrává Pražák. U ohně si odložil baterku. Když po ní za chvíli šátral, zjistil, že se nachází v hluboké díře. Čáryfuk se společensky unavil až nadoraz a potom chytil toulavou slinu. Motá se hlavně okolo strže, a tak se mu musí Palivec věnovat. Vodí ho po táboře jako medvěda o pouti.

Zajímavost dne :

Strážce tunelu se celý den válí a chrápe ve stínu nebo u vody chytá ryby. Když projíždí vlak, nasadí si čepici a salutuje. Poté se opět věnuje již popsané bohulibé činnosti. Ejša hrozně lituje, že je truhlář a že se raději nešel vyučit hlídačem tunelu do Bulharska.


9. den - 7.7.

Heslo dne :

Nejhorší pivo je žádný !!!

Pěšáci vstávají v pět a odjíždějí s Rosťou a Kolbenem na Rilský monastýr. Předchází tomu loučení Ály s Pavlíkem. Zatím, co bude Pavlík dobývat rilské vrcholky, Alena bude v našem táboře chřadnout celé tři dny.

Komando opravářů zatím lepí Barboru, na niž už bulharské řeky zanechaly stopy zkázy. Po návratu autobusu a snídani ji házíme na vodu nad již zmíněnou peřejí. Ukázalo se, že udržet Barboru v naplánované trase je těžší než se zdálo. Poletujeme na obrovských vlnách a zalévají nás válce, ve kterých mizí celá Barbora i s námi. Čím více vody nabíráme, tím větší sílu musíme vynakládat na držení. V polovině peřeje je Barbora skoro neovladatelná. Kaskáda konči obrovským balvanem, který je třeba objet. Pro Barboru přichází v úvahu jízda vpravo od něj. Tam však žene proud vodu přímo na skálu. Ve snaze vyhnout se skále padáme do obrovské žumpy. Ta je k nám však milosrdná. Trochu s námi zacvičí a pak nás vyplivne. O něco hůř tu dopadl Hejly, mimochodem jediný, kdo se toho dne odvážil jet kaskádu na klasické lodi. Při své první jízdě je nucen v žumpě zvednout. Pod kaskádou Barboru vylijeme a na laně ji vytáhneme na silnici. Jízdu opakujeme ještě čtyřikrát. Vždycky v obsazeni: čtyři kropiči (na koncích Barbory) a dva tzv. pasažéři. Poslední jízda, kdy pasažéry dělají Vlasta s Rosťou se neobejde bez dramatické vložky. Ve snaze vyhnout se největšímu balvanu traverzem špatně odhadujeme vzdálenosti a naše síly a končíme nabaleni přímo na šutru. Zatímco na břehu podpůrná skupina zoufá, na palubě panuje klid. Posádka je Vašíkem upozorněna, aby nevystupovala, neboť jízda ještě neskončila. Poté se všichni přesouvají na záď, kde tuší palubní bar a záchranný člun. Tím dojde k prudké změně těžiště a ta způsobí, že se Barbora sesmekne z balvanu. Zprvu pluje pozadu, ale když se posádka opět dostane na svá místa, podaří se jí otočit do správného směru. Je však plná vody a nemá žádnou rychlost. To způsobí, že poslední balvan přeskakujeme a padané do útrob žumpy. Posádka se díky tomu naskládala na sebe tak, že v tom Vlasta spatřuje postranní úmysly.



Barbora v největší peřeji na Strumě

Začíná být nesnesitelné vedro. Rozhodujeme se, že další vodní radovánky přeložíme na odpoledne, až ten pařichvost trochu povolí. Děvčata dávají mezi balvany koupačku. Protože daleko široko krom nás není živáčka, odkládají horní a posléze i spodní díl plavek. Ale ouha, jakmile tak učiní, stojí nad nimi asi patnáctičlenná skupina bulharských čumilů. K dovršení všeho přijíždí náš známý z minulého dne, gigolo Ilja. Vyzbrojen tmavými brýlemi a žvýkačkou snaží se zlákat děvčata na večer do nedalekého motorestu.

Bahýnko nachází želvu a Ejša ji dá Terezce. Ta má velkou radost, želvičce je to však jedno a po deseti minutách bere kramle. A je po radosti.

Ve čtyři hodiny už je teplota vzduchu přijatelná, a tak jdem opět na vodu. Nasedáme všichni až na Kolbena. Toho nečekaně a zákeřně (po ruském způsobu) přepadne sračka. Provede basketba­lový dvojskok od autobusu a dává se do díla. Jakmile skončí a chystá se na vodu, odbíhá znovu. Je nám jasné, že dnes už si nezajezdí. Zatímco odjíždíme, Kolben opět odbíhá. Z vrozené skromnosti každý svůj výtvor přikryje velkým šutrem. Druhý den na jednom z šutrů seděla Bulharka a cosi štrykovala.

Na nás ostatní čeká několik kilometrů peřejek, z nichž žádná nedosahuje kvality té první, přesto si dobře zajezdíme. Malým zpestřením se stává ocelový drát natažený přes řeku ve výši krku dospělého kajakáře. Cestou zpět se v motorestu stavujeme na pivo. Je drahé, teplé a hnusné. Pomalu usrkáváme a vzájemně se přesvědčujeme, že nejhorší pivo je žádný. O kvalitě piva nejlépe svědčí skutečnost, že si Palivec dal radši zmrzlinu.

Navečer se Miloš rozhodne, že podnikne sólo výstup na kopec v protější stěně kaňonu. Při návratu do základního tábora pře­padá zákeřně sračka i jeho. Není však tak hbitý a mrštný jako Kolben, a tak utrousí do textilu. Nutno zdůraznit, že celá událost se odehrála beze svědků. Vědom si však své čestné vlastenecké oznamovací povinnosti, po návratu na sebe vše vykecal. Přece jen však jeho výprava nebyla zcela samoúčelná - přinesl další želvu.

Při večerní koupačce opět přijíždí vtíravý Ilja a opakuje návrh na návštěvu motorestu. Při té příležitosti z něj taháme informace o životě v Bulharsku. Během řeči utrousí, že v kaskádě, ve které jsme dopoledne skotačili na Barboře, se před dvěma lety utopili vodáci z Rakouska. Neustále nás upozorňuje na nebezpečí vodáckého sportu. Má zřejmě na mysli cirhózu jater a ledvinovou koliku. Po chvíli se vytrácí, protože děvčata o něj nejeví zájem. Úderná skupina vyráží sama do motorestu. Po krátké době se vrací, neboť pivo je špatné a ceny vysoké. Večírek je dnes slabší. Kytaristé dílem spí, dílem hlídají a dílem dobývají Rilu.

Zajímavost dne :

Dej Bulharovi trenky Adidas, brýle France a do huby žvýkačku Buble-gum, přece zůstane Bul­harem.


10. den - 8.7.

Heslo dne :

Struma - předobraz vodáckého edenu.

Spíme do hříšných sedmi hodin a po snídani odjíždíme na Rilský monastýr. Zabíjíme tím dvě mouchy jednou ranou - najedeme požadovaných sto kilometrů (nemusí se platit tak velká čekačka) a navíc budeme mít nějaký kulturní zážitek. Zastavujeme v Simitii na nákup. Rosťa využívá situace a boduje v soutěži o blbce dne. Zakoupí několik lahví piva a hrozně si libuje, jak levně pořídil. Po bližším ohledáni etikety se zjišťuje, že pivo je lihuprosté.

Pro případ, že by z přepouštěcí nádrže na Rilské řece tekla voda, táhneme vlek. Jak se ukázalo, zbytečně. Vlek nám naopak překáží, nemůžeme nikde zaparkovat. Milice nás vyhnala skoro dva kilometry za monastýr. Přes množství stánků s cetkami se probíjíme k monastýru, největšímu a nejslavnějšímu v Bulharsku. Pochází z devátého století. Za turecké okupace sloužil jako úkryt pro cenné bulharské písemnosti. Mniši zde opisovali památné knihy a zajišťovali jejich rozvoz po celé zemi. Nejcennější památkou je tu kaple Proměnění páně, stojící uprostřed monastýru. Je zdobena množstvím fresek znázorňujících biblické výjevy. Kaple je po renovaci a je vidět, že restaurátoři odvedli znamenitou práci.

Po prohlídce se stejnou cestou vracíme. Hned za Simitii, kde začíná strumský kaňon, dáváme lodě na vodu. Je tak hrozné vedro, že než sundáme Barboru z vleku, jsme propoceni nažmach. Struma se zpočátku chová naprosto nenápadně. Ale už po několika stovkách metrů je první peřej a místní čochtan se začíná poťouchle pošklebovat. Charakter řeky je následující: vždy 50 - 100 metrů peřejí, potom následuje asi půlkilometrová tišiňka na zvednutí či na lovení výstroje. Jedna kaskáda lepší než druhá. Zkrátka vodácká idylka.



Hejly na Strumě

Vodácké štěstí je však vrtkavé - v jedné kaskádě Ejša láme pádlo. Dál pokračuje i s lodí po silnici a snaží se chytit stopa. Kupodivu se mu to nepodařilo, a tak kráčí do tábora po svých. Konečně měl možnost poznat, co je v praxi vodní turistika. V další peřeji praskne vzpěra na Barboře a při vylévání vody vezme za své i druhá. Barbora tím nabývá negativních protoplazmatických vlastností. Péťa plave celkem třikrát a na poslední, snad nejlehčí, peřeji si ještě zaplave Málčik. Vašík s Málčikem si ještě šoupnou peřej u tábořiště. Oproti včerejšku je míň vody. Díky tomu se sice objevily nové válce, kaskáda se však stala přehlednější. Dá se trochu ošidit na pravé straně. Slovo ošidit je však v této peřeji pojem velice relativní.

Po dojezdu následuje koupačka a pak nás zažene déšť do stanů. Krátká přeháňka však nedokázala rozptýlit těžký dusný vzduch. Jaňula si mezi stany otvírá holírnu. Fronta zákazníků nemá konce. Zařazuje se i hlídač tunelu s hlavu jako Kaulí, když si odmyslíme přehazovačku. Je to zajímavý pohled: na židli sedí ajzlboňák v uniformě a oranžové vestě a okolo pobíhá Jaňula s nůžkami a v plavkách. Když za tunelem začne houkat vlak, dědek viditelně znervózní. Neví, zda má utéci ze židle a salutovat u kolejí, jak mu velí povinnost, či nechat Jaňulu dokončit její dílo. Dilema za něj vyřeší Terezka. Dává si na hlavu nádražáckou čepici a předpisově zdraví projíždějící soupravu.

Kluci jdou na dřevo a pak ještě navazují Barboru. Po setmění začíná večírek s obvyklým průběhem.

Zajímavost dne :

Je vidět, že odpovědnou práci ajzlboňáka zastane i dítě předškolního věku.


*** pěšáci ***

U Rilského monastýru se pěšáci rozloučili s autobusem a zahájili prohlídku kláštera. Odtud byli po krátké době vyhnáni milicionářem, jemuž se nelíbily jejich kraťasy a kletry. Hned za klášterem začal šílený pochod do kopce. Z 1147 m.n.m. na Maljovicu (2730 m.n.m.) dorazili ve velmi slušném čase - čtyři a půl hodiny, takže si někteří již v poledne vytvořili svůj nový výškový rekord. Na hřebenech byla pěkná kosa, a tak ke slovu přišly i kulichy.

Během výstupu doprovázel skupinu pes vlčí vizáže. Poté, co si vyhrabal kostru neurčitého původu, všichni pochopili, že dojít musí. Na Maljovici padlo rozhodnutí pokračovat hřebenem. Po několika návrzích, kudy dál (cesty jsou značeny pouze tam, kde není potřeba a mapy lžou), padlo nakonec správné rozhodnutí. Znamenalo však velkou ztrátu výšky. Podařilo se obejít vrchol Ziljat Zab a hřebenem se dostat až na vrchol Kupen (2731 m.n.m.).



Z přechodu Rily

Následoval veselý sjezd sněhovým polem k útulně u Strašného jezera. Na jezeře plaval led, a tak útulna přišla na noc vhod i když vypadala jako chlívek pro osly. Ochotný chatař popsal pohoří i další cestu a přidal ještě legendu o jezeru. Hrdinou dne se stal Pepa Jeník, který z kletru vylovil domácí slivovici.


11. den - 9.7.

Heslo dne :

Setkání spojenců - večírkářů na Iskaru.

Budíček je v šest. Vyjíždíme už v osm, přestože si každý, natahal přes řeku na tábořiště spoustu nezbytných zbytečností. Hned po výjezdu to šoupnou Bahýnkovi. Důvodem k tomuto aktu je jejich měsíční manželské soužití. V autobuse vládne pohoda. Každý se rozvaluje nejmíň na dvou sedačkách jako Pláteník jedoucí na "kraj". Jedeme kolem suché řeky Džerman. Po nějaké době zastavujeme uprostřed luk u pítka, abychom doplnili zásoby pitné vody. Naskýtá se nám pohled na skupinu bulharských sekáčů. Je jich tu hrozná spousta a kosí louku o rozměrech zhruba 3 x 10 kilometrů. Není nad kolektivizaci. V nám již známém Samokově nakupujeme na tržnici a v přilehlých obchodech základní potraviny a nápoje. Potom se přesouváme na naše známé tábořiště k Iskaru. Čekají tu naši pěšáci, mírně zdecimovaní hladem, ale jinak zcela v pořádku. Po gáblíku a krátké výměně názorů vyráží singlíři na Černý Iskar. Oproti minulým jízdám voda klesla nejméně o patnáct centimetrů, a proto házíme lodě na vodu již v Mandžáre. Není kam spěchat a tak si každý může zatrénovat a zablbnout, co hrdlo ráčí. Tentokrát máme o obecenstvo. Na břehu se totiž povaluje hrozné množství Bulharů, kteří tímto způsobem tráví víkend. Kolben s Bahýnkem se rozhodnou udělat něco pro čumily. Neustále strkají špičky singlovek pod jeden kámen. Když voda dopadne na špičku, zvedne se záď a loď ve vracáku tančí jako Kauli po sedmém pivu. Bulhaři tiše válí bulvy. I Zdenda se rozhodne získat přízeň zevlounů. Opakuje manévr po klukách, je však vracákem odstrčen takovým způsobem, že skončí na kamenech. Aby nevypadal jako naprostý blbec, předstírá, že to zrovna chtěl udělat a začne vylévat loď. Tváří se u toho jako mýval. Na trojkové kaskádě si decentně zaplave Matýsek.



Zdenda na Černém Iskaru

Po dojezdu na tábořiště se rozhodujeme dát si repete. Musíme však nejdříve sehnat Rosťu, který měl zrovna kdesi nějakou důležitou práci. Při druhé jízdě září Hanička - zaplave dvakrát. Zatímco vodáci se oddávají kratochvílení na Iskaru, ostatní zahajují debordelizaci našeho autobusu. Po dojezdu se přidávají i vodáci a když akce skončí, je autobus jako nový a Rosťa září spokojeností. Následuje večeře a po ní odjezd do Govaderči za účelem plavení jazyka proti proudu. V místní nálevně obsadíme salonek a ihned zahajujeme večírek. Píseň střídá píseň až Bulhaři čumí. Když se kytary chytl Klabouch, zjišťujeme, že Vlaďka je fanatická obdivovatelka Sagvana Tofiho. Zhruba hodinu po zavíračce se nás pokouší hostinský vystrnadit ven. Používá k tomu známou fintu - neustále zhasíná osvětlení salónku. Nám to příliš nevadí - po tmě se nebojíme a flašku taky a nahmátneme. Nakonec však přece opouštíme lokál. Moudřejší přece ustoupí. Následuje ďábelská jízda zpět na tábořiště. Na nějaký větši večírek již nikdo nemá sílu a tak se tmou plouží jen zdecimované postavy.

Zajímavost dne :

  • Radka si v ničem nezadala s Pavlem v jeho šikovnosti. Při mytí bot v náhonu ji jedna uplavala. Radka ji stíhala skoro až do Samokova.
  • Hanka Šperková dnes projevila velký smysl pro kamarádskou obětavost. Po odchodu u hos­pody popadla dvě nedopité lahve, myslíc tak na blaho kolektivu. Tašku s penězi a doklady už nemohla pobrat, a tak ji tam prostě nechala. Krásný příklad přístupu k žíznivým kamarádům.

*** pěšáci ***

Budíček byl v šest hodin. Přes noc přibyl led na jezeru. Není divu - leží ve výšce 2466 m.n.m.. Po snídani pěšáci vystoupi1i na vrchol Popova Kapa (2706 m.n.m.) a pokračovali dál hřebenem. Naskytly se jim jedinečné pohledy na celé pohoří Rily. Kolem poledne začali sestup do obydlených končin. Došli až do Govaderči, kde objevili hospodu, která podle vycpané zvěře dostala název "U Krupků". Protože úkol splnili a dokonce přešli víc než bylo v plánu, zahájili na oslavu večírek. Po nějaké době opustili lokál a vydali se podle důvěrně známého Iskaru na tábořiště. Začala se však projevovat únava. Proto se jednotka zformovala a pevným vojenským krokem a s písní na rtech dopochodovala na místo určení. Zde povečeřeli a dostali žízeň. Zkušený večírkář Pražák zastavil místní autobus a dojel do vsi pro pivo. Po chvíli přijel stejným autobusem zpět i s nákupem. Šíša se patrně z řídkého horského vzduchu dočista pomátl. Vzal si do hlavy, že má narozeniny a objednal pro kolektiv 20 piv. Toho večera se pěšáci autobusu nedočkali. Neodbytný hlad je donutil oloupit místní zemědělce o trochu úrody brambor, které snědli uvařené na loupačku.


12. den - 10.7.

Heslo dne :

Kultura nám začíná stříkat ušima.

Poslední hlídku má pan Kučera. Tak se stalo, že nás nikdo nevzbudil. Odjíždíme o něco později směrem na Sofii. Při pokusu strefit se do města Levý Iskar mírně zabloudíme. Dle tvrzení navigátora není chyba v něm, ale v chabém označení bulharských komunikací. Iskar pod Sofií vypadá otřesně. Černou stuhu řeky po obou stranách lemují závážky a smetiště. O kus níž obrovská vápenka obarvuje vodu z černé barvy na bílou. Když se buduje socialismus musí jít stranou i takový buržoazní přežitek jakým bezesporu příroda je. Návrh jít na vodu je absolutní většinou vetován a tak je program operativně změněn na kulturní. Kulturní poznávací činnost zahajujeme prohlídkou Čerepišského monastýru. Ve srovnání se dvěma kláštery, které jsme již navštívili, vypadá jako chaloupka strýčka Toma vedle Sjezdového paláce. V prostotě a jednoduchosti stavby se však skrývá jistá architektonická jemnost a krása. Zaujal nás interiér kaple. Z bílého nátěru vystupovaly zbytky původních fresek. Skupina opilců vedená Pražákem pronikla do zvonice a dala se do zvonění. Je však rozumnějšími členy zájezdu vyhnána z kláštera.

Jedeme do Vrači. Vysvobozením z autobusové výhně se stává koupačka v místním bazénu. Vůbec nám nevadí nával koupelechtivých Bulharů. Palivcův zevnějšek zde nabyl na dramatičnosti poté, co dotyčný skočil šipku tak nešikovně, že si odřel nos o vymezovací plováky.

Po koupeli pokračujeme v cestě. Naším cílem je jeskyně Ladenika nad Vračou. S trvale zařazenou dvojkou stoupáme nekonečných osmnáct kilometrů úzkými serpentinami. Konečně jsme u cíle. U kasy se sháníme po průvodci mluvicím jinak než bulharsky. Neuspějeme, a tak pronikáme do jeskyně bez průvodce. Přechod z parného vzduchu do chladu jeskyně s námi pěkně zamává. Zprvu si připadáme jako v mrazáku, brzy si však na chlad zvyknem. Po průchodu nízkou chodbou se ocitáme v nádherném centrálním domu. Z něj vedou železné schůdky na všechny strany do postranních chodeb. Rozbíháme se na všechny strany. Tato anarchie se nelíbí průvodci bulharské výpravy. Neustálým zhasínáním se nás snaží zařadit do své skupiny. Považuje nás totiž za její odpadlíky. Když už se málem uchýlíme k jeho inzultaci, pochopí omyl a děsným poklusem nás po jeskyni provede, či spíše prožene. Když vyběhneme před jeskyni s Bulharem v patách, má ještě tolik drzosti, že chce svést do Vrače.

Ve městě dáváme rozchod. Každý jde po svém. Někdo nakupuje slunečnicový olej, někdo obdivuje opravdu pěknou pěší zónu a holky Syrových nakupují pivo, snad proto, že pivo je velmi teplé, dostávají ho v kelímku na čaj.

Potom pokračujeme v jízdě k hranicím Bulharska. Rádi bychom tábořili u vody. V úvahu připadá řeka Barzia, a to až do té doby, než zjistíme, že protéká gigantickým vepřínem. S ekologií si tu skutečně hlavu nelámou. Ostatně u nás je to podobné. Když už se pomalu vzdáváme naděje na večerní koupačku, nalézáme za vesnici Doktor Josifovo velký rybník. Ignorujeme ceduli zákaz koupáni a táboření a stavíme stany. Po koupačce následuje večírek trvající asi do jedné hodiny. Průběh obvyklý.

Zajímavost dne :

Pan Kučera usnul v autobuse s otevřenou hubou (zřejmě vyčerpán náročnou hlídkou). Kamarádi však nikdy nespí, a tak mu byla do otevřené kušny vpravena pohotově dávka šumidla. Tak nám pan Kučera předvedl školní příklad schizofrenického záchvatu, při kterém nechyběla ani pěna u úst.


*** pěšáci ***

Ráno se probudili do slunného dne s hrozným kručením v žaludku. Zkonzumovali poslední zásoby (1 paštika, 1 ovesné vločky a 2 balíčky černého chleba) a nedočkavě vyhlíželi autobus. Když se ho konečně dočkali, vrhli se na bedny s jídlem a ukájeli hlad. Tak skončila Rilská anabáze. Navzdory puchýřům se všem účastníkům líbila.



Pěšáci očekávají příjezd autobusu


13. den - 11.7.

Heslo dne :

Opět pod ochranou Velikého Čaušesca.

Ráno ujíždíme směr Calafát. Když urazíme asi padesát kilometrů, vzpomene si Radka, že na tábořišti nechala košili. Tím hned po ránu boduje do soutěže o blbce dne. Ve Vidinu se rozcházíme utratit poslední peníze. Julka při té příležitosti obhlíží město, které se zakrátko stane místem její studentské pasivity. Úderná kostomlatská sací peruť jde na pivo (aby byla změna). Pivo je tak odporné, že s velkým sebezapřením vypijou dohromady jeden půllitr a to za účelem jeho zcizení. Když ho dopijí, servírka jim překazí plán tím, že prázdnou sklenici odnese. Ke všemu chce milicionář vytáhnout Kolbenovi film z foťáku, protože fotil zatykače na bulharské teroristy. O tom jak hluboko je na Balkáně zakořeněn terorismus svědčí nejlépe skutečnost, že zatykače visí prakticky na každých vratech a v každé výloze. Někdo se nám trapně snažil namluvit, že to jsou parte.

Před celnici čekáme zhruba dvě hodiny a potom ještě hodinu a půl na trajektu. Čekání si krátíme sprchováním na lodi, které nám zajistily dvě láhve plzeňského. Nájezd na prám proběhne lépe než minule. Správce společných zásob vydává několik lahví červeného a večírek začíná. Na lodi je zákaz kouření - snad proto, aby nechytil Dunaj od odhozeného vajgla. Zákaz však neplatí pro náčelníka trajektu a Kolbena, ti si navzájem vyměňují cigarety jako dýmky míru. Terezka za asistence Vlasty a kapitána řídí loď, spouští sirénu a lodní zvon.



Lodní lístek z trajektu

Po příjemné plavbě přijde vystřízlivění - výjezd na rumenské straně, s nimž by patrně měla problémy i dakarská Tatra. Máme štěstí, že slouží náš známý celník. Už z dálky mává, pak podává ruku. Zdenda s Kolbenem na něj hned vyjedou: "Dej nám štempel ať jedeme do ... "(Rumenska).

Po odbavení jedeme stejnou cestou jako jsme jeli před nedávnem. Vedro je tak nesnesitelné, že se musíme chladit dalším červeným vínem. Projedeme Drobetou - Turnu Severin a za Baia Herculáne uhýbáme doleva na městečko Iablanota. Po osmi kilometrech však silnice končí na skládce dřeva. Je tu spousta kouřích milířů a ještě více rumenských čumilů. Dál pokračujeme jen hrbolatá cesta, ne nepodobná tankodromu. Rosťa se chytá za hlavu a tiše si opakuje: "Vy mě dáváte." Po pěším průzkumu trasy hodnotí jednotlivé terénní překážky. "Tady mlhovky, tady spojler a tady kufr." skutečně při průjezdu orval, co se dalo. Největší překážkou se stala kabina náklaďáku Roman, vadící hladkému průjezdu. Zdenda vyskakuje a snaží se ji sklopit do původní polohy. Zpoza kabiny se ozve hrozný řev. Ukázalo se, že pod kabinou ležel Rumen a opravoval motor. Jakýsi obejda nás navádí do největších děr a ještě na nás volá "Drumbun" - sťastnou cestu. Magor.

Čas kvapí, a tak se snažíme najít příhodné místo na spaní. Nakonec bereme zavděk fotbalovým hřištěm za Iablanitou. Plocha je hřišti podobná jen dvěma omšelými brankami. Jakmile začneme se stavbou stanů, seběhnou se ze všech stran psi fantastických tvarů. Vašík nabije prak oblázkem a s výkřikem: "Agóň" jednoho z nich zasáhne. Zřejmě psí tam-tamy fungují spolehlivě, protože až do rána se už žádný neukázal. Večírek se vcelku vydařil. Jen Šíša a Zdenda chrápali u ohně. Nikdo se však na ně nezlobil, ke stáří máme úctu.

Zajímavost dne :

Na hranicích opět rumenský celník žebral plovačku. Pochopitelně nic nedostal. Náhradou mu byl nabídnut polystyrén, ať si ji ušije. Odmítl ho. Buď neměl látku nebo šicí stroje. Nejspíš však neměl obojí.


14. den - 12.7.

Heslo dne :

Konečně pořádná práskačka.

Ráno všichni vstáváme a opouštíme stany. Až na Vlastu s Rosťou. Ti mají výlez trochu ztížený. Nějaký taškář v noci obešel hrací plochu a nasbíral všechna kravská lejna. Potom z nich před Vlastiným stanem vytvořil úctyhodnou hromadu.

Zabalíme a jedeme na Neru. Všichni se necháme nachytat na Kolbenovy sladké řečičky o fajnovém svezení a před Šopotu Nou dáváme lodě na vodu. Řeka v některých místech dosahuje i obtížnosti WW I. Protéká sklanatým kaňonem zhruba třista metrů hlubokým. Místy zasahují skály až do vody. Přes minimální obtížnost mají někteří vodáci problémy. Čáryfuk, Kolbenovic rodina i se švagrovou Jaňulou si zaplavou. Zhruba v polovině jízda přestává být zábavou a stává se utrpením, zejména pro singlisty a posádku Barbory. Barboráři pádlují jako galejníci a navíc musí často brodit. O zábavu se stará několik lahví vína a Marcela, která neustále vypadává z Barbory a její prsa z plavek. Do cíle v Sasca Romana přijede Barbora půl druhé hodiny za poslední lodí. Zatímco vodáci se nudili, Rosťa jel dnes řidičskou šestku. Třicetikilometrovou vzdálenost jel hodinu a půl a co se mu nepovedlo očesat na autobuse včera, to utrhl dnes. Autobus je tak zaprášen, že není ani vidět jakou má barvu. Zpáteční cestu Rosťa odmítl a tak jedeme objížďkou o sedmdesát kilometrů delší. První schopné tábořiště objevujeme až za Anitiou na skládce kulatiny. Slibně se rozjíždějící večírek rozežene déšť.

Zajímavost dne :

Šíša se dnes dokonale přelstil - aby se vyhnul jízdě na singlovce, nechal se jmenovat velitelem Barbory. Sliboval si od tohoto tahu jisté úlevy pro svoje staré kosti. Nadřel se však jako starý vůl. Potvrdil tak platnost známého úsloví : "Jak jseš starej, tak jseš blbej."


15. den - 13.7.

Heslo dne :

Píchlé kolo, déšť a prázdná nádrž.

Dnes je na programu přejezd celého Rumenska až k řece Crišul Repede. Zastavujeme ve středisku ocelářského průmyslu - Rešite. Na rumenské poměry velice moderní město s pěkným náměstím, otáčivým vodotryskem, velkým obchoďákem, ve kterém z úsporných důvodů nesvítí světlo a impozantní budovou výboru RKS. Tu pro jistotu hlídá několik kropičů se samopaly. Na zdi této budovy je umístěna nástěnka opěvující Čaušescovy zásluhy na pozdvihování životní úrovně obyvatelstva, seriál snímků začíná doškovými chalupami a otrhanými dětmi a přes kolosální přehrady a rojnice kombajnů se dostává až k atomovým elektrárnám. Fotograf mohl všechny snímky v pohodě pořídit během jednoho týdne třeba letos. Celkový dojem z Rešity podtrhuje obrovský nápis "Vivat Čaušescu" umístěný na kopci nad městem. Děvčata vykoupí v obchoďáku regál s květináči. Nakoupíme ještě zásobu rychlých špuntů a chystáme se k odjezdu. U autobusu se mezi tím shromáždili veksláci z celého města. Jak je zde zvykem, jsou ochotni koupit všechno. Prodáme jim pár cetek a jen s obtížemi se nám podaří neodbytné hordě ujet. Na okraji města je muzeum parních lokomotiv. Ke Zdendově nelibosti nezastavujeme.

Nudnou cestu nám zpestřuje prasklá pneumatika na vleku. Ke všemu ještě ztratíme péro a obruč z disku. V morušové aleji se rozdělujeme na tři skupiny. Jedna hledá péro a obruč, druhá vyměňuje kolo na vleku a ta třetí, nenapravitelná, využívá situace a v přikopu zahajuje večírek. Ačkoliv je Vašík vyhlášená kapacita na povolování heverů, dnes odmítá a věnuje se pouze poradní činnosti mimo dosah vypouštěcího ventilu. Náročnou operaci za něj provádí Pražák. Ač nedosahuje Vašíkových kvalit, co se týká zručnosti, hodnotí Vašík jeho práci jako uspokojující. Po opravě pokračujeme až na konec Oradei, kde nabíráme vodu. Okamžitě se zjeví koupěchtivý Rumen a za hrst drobných bani žádá cigárko. Všichni ho ignorují, jen Pavlína vyměkne a dá mu jednu Petrušku. Až do odjezdu se ho nemůže zbavit.

Máme opět problémy s hledáním tábořiště. Začíná pršet, stmívá se a ke všemu ještě dochází nafta. Proto jsme nuceni zatábořit uprostřed vesnice. Jmenuje se Bratča a od ostatních se v ničem neliší. Zdenda s Kolbenem odchází shánět naftu. Odchytí prvního Rumena, který se jim připlete do cesty. Na dotaz, zda má naftu, odpovídá záporně. Když kluci vytáhnou Kentky a plzeňský, otáčí na fleku a je ochoten dovalit sud a k tomu zavraždit vlastní babičku. Postačil nám jeden kanystr a babičku jsme nechali žít. Naše obchodní transakce nezůstala zbytku vesnice utajena, a tak nestačíme venkovany s barely nafty odhánět. Místní ožrala se nám snaží alespoň ukrást plechovku solviny, o níž se patrně domníval, že je to paštika. Je zahnán a zároveň padá rozhodnutí, že dnešní hlídky budou tříčlenné. Začíná pršet, a tak se závěrečný večírek odkládá na zítra do autobusu. Večírkáři se přesunuji do dvou největších stanů, kde proběhne večírek neoficiální, přesto však hodnotný. Podle Radčiných záznamů se v jednom stanu vypilo 25 sedmiček vína. Zdenda neustále vypráví o dráze a mašinkách a zmordovaný Pavlíně se potom zdá úděsný sen o tom, jak Zdenda bydlí u nich v ulici a chce tam zavést koleje. Celá ulice je proti a musí to řešit MNV a uliční výbor KSČ.

Zajímavost dne :

Nabídni Rumenovi krabičku amerických cigaret a flašku plzeňskýho a je ochoten ti přinést hlavu svého milovaného vedoucího představitele na stříbrném podnosu.


16. den - 14.7.

Heslo dne :

Poslední voda.

Ráno za deště nasedáme na Crišul Repede hned u tábořiště. Večer stoupající hladina slibovala fajnové svezení, ráno však voda byla opět na normálu. Jen barva zůstala hnědá. Čochtanovo skóre zahajují debl Pražák - Čáryfuk. Cvakají 500 metrů od tábořiště a rozbíjejí hána. Dosahují tím magického čísla 97. Stovka se blíží a každý s napětím očekává, kdo bude mít tu čest stát se stým Čochtanem. O 98. Čochtana se zaslouží debl Matýsek - Klabouch. Pak přebere iniciativu Péťa. Nejdříve se cvakne na datlovině a vzápětí se práskne o pilíř mostu, když lamentuje na hordy žebravých Rumenů u vody. Tím dosáhne magické stovky. Šíša se k bezmezné radosti přihlížejících kamarádů cvakne vzápětí, a tím otvírá další stovku. Za odměnu jsou oba odsouzeni ke ztrátě flašky. Voda má charakter příjemné oddychové dvojky, sem tam zpestření trojkovou kaskádou. Na klidu nám nepřidá podjezd nákladní lanovky. Vozíky jsou naplněny vrchovatě šutry a lano vypadá jako upletené ze sisálu. Před Vadu Crišului je hráz, kterou musíme obnést. Přistáváme u hráze a brodíme se po kolena hlubokým černým marastem ke břehu. Trochu bláta nás nemůže zastavit, vzpomeneme-li si na sovětské dělostřelce, kteří táhli děla přes Duklu. Před závěrečným přistáním ještě Hanka cvakne Zdendu, s kterým jela na deblu. Ten její výkon ocení lavinou nadávek. Později v Oradei si to u ní musí vyžehlit.

Ve Vadu Crišului je zatím pozdvižení. Děvčata začnou opět vekslovat s místním obyvatelstvem a jsou přistiženy bdělým okem zákona. Policista znalecky omrkne situaci. Nejpodezřelejší se mu zdá Rosťa, protože je nejlépe oblečen. Chce mu dát náramky a odvést ho do ťurmy. Rosťa se hájí tím, že je jenom šofér a že šéf je na vodě. Když vodáci dorazí, policajt nervózně krouží kolem a zřejmě již zapomněl, co vlastně chtěl. Kolem autobusu jede žebřiňák s rakví a Terezka volá:



"Jů, koukejte, vezou penál."

V Oradei se snažíme utratit poslední leiky. Palivcovi a Datlovi byla svěřena společná hotovost. Mají nakoupit dobroty na závěrečný večírek. Jak se později ukázalo, nebyla to sťastná volba. Nakoupili podivný nápoj ze všeho nejvíce připomínající směs octa a zkvašeného moštu. Jelikož byl levný, tak ho nakoupili dost. O kvalitě této tekutiny nejlépe svědčí fakt, že se několik plných lahví válí ještě dodnes na loděnici.

Fronta před celnicí vypadá hrozivě, ale již za půldruhé hodiny si můžeme zařvat: "Co nám můžou Rumeni políbit?" Rosťa štěstím bez sebe doplní nádrž na doraz a závěrečný večírek může začít. Za jízdy se rozdávají diplomy a věcné ceny. Popíjíme břečku zakoupenou našimi specialisty a nemůžeme jim přijít na jméno. Ručička tachometru se po dlouhé době dostala přes stovku a kytaristé - Matýsek, Klabouch a Jirka se chopí svých nástrojů. Zkrátka pohoda. Cesta dobře ubíhá. Po příjezdu do Solnoku dáme koupačku. Několik nadšenců, kteří toho nemají dost, odvazuje lodě a trénují eskymáky. Sací peruť odchází do místní palírny na pivo za pouhých 40 forintů. A tak se stalo že někteří jedinci budou zítra v Budapešti už jen obdivovat architektonické skvosty. S tmou nás napadnou komáři. Nepomáhájí doutníky ani cigarety, a tak si jich radši nevšímáme.

Zajímavost dne :

Dnešek přesvědčivě dokázal, že ajzlboňákovi nemůžeš svěřit ani obyčejný nákup chlastu. Nádražáci jsou v civilním životě naprosto ztraceni.


17. den - 15.7.

Heslo dne :

Tak zase doma i když jen na Slovensku.

Budíček je v pět, abychom našli v Budapešti místo na parkovišti. Parkujeme u hlavního nádraží jako loni. Každý jde po svém - někdo za kulturou, někdo na nákup či jen tak na pivo. Ve dvě hodiny máme sraz. Přijdou všichni včetně Hanky. Všichni - až na Čáryfuka a Palivce. Z Kostomlat jsou zvyklí na to, že přes silnici občas přeběhne koza nebo ovce a najednou je všude kolem nich spousta aut, tramvají a lidí. Je to na naše venkovánky prostě moc a tak zabloudí. Čekáme na ně přes dvě hodiny. Aby si udobřili kolektiv, slibují oba zabloudilci šoupnout sud. Budeme se těšit. Cestou k hranicím nám připravila horké chvilky Barbora. Celou dobu si hověla na vleku nafouklá, teď se však utrhla a plachtila vzduchem několik desítek metrů. Všímáme si toho až po dvou kilometrech.

Na hranici probíhá odbavení hladce. Zvlášť když chce celník, který nás odbavoval odvést do Bratislavy. Vrazíme mu do ruky celní prohlášeni, ten je předá svému kolegovi, který je zřejmě narve do popelnic a jedeme. Našli se mezi námi hrdinové, kteří schovali pro návrat do vlasti láhev kořalky (Kolben, Martina, Standa a Datel). V Bratislavě nás celník opouští a my si můžeme konečně zavolat, že i Maďaři nám můžou políbit ... Za pár hodin dojde i na Slováky.

Zastavujeme v motorestu Lanžhot a konečně po dlouhé době se všichni najíme a dáme si pořádné pivo. Na parkovišti ještě před odjezdem uspořádáme improvizovaný večírek.

Zajímavost dne :

Zatímco jsme byli mimo území republiky, nedošlo k žádné úpravě cen, jak bývá v tuto roční dobu zvykem.


18. den - 16.7.

Heslo dne :

Tak to bychom měli.

O půlnoci odjíždíme z motorestu. Funkci navigátora přebírá Vlasta a vydrží to s Rosťou celou noc. Možná, že ještě déle. Rosťa v motorestu pojedl nějaké zbytky a celou noc je mu hroz­ně špatně. V půl páté si musí dát voraz. O hodinu později jsme již na loděnici. Buťajs nám tu připravil občerstvení v podobě kafe, piva, limonád a párků. Vyložíme a uklidíme autobus a vlek, dáme pár písní a rozjíždíme se do svých domovů. Tím definitivně končí naše balkánská anabáze.

Zajímavost dne :

Až na Pavlův úraz k žádnému vážnému průséru nedošlo, A to je nesporný úspěch !!!!!!!!!!!!!!!!!


Udělené ceny :


Nejharmoničtější pár

Jelikož na letošní dovolené bylo několik manželských i jiných párů, byla nabídnuta tato soutěž. Byla hodnocena vzájemná tolerance, ohleduplnost a pomoc v nouzi. Zvítězili Alena a Pavel, kteří se snad nepohádají ani na smrtelné posteli.


Buldozer dámských ložnic


Tato soutěž byla vyhlášena jako nástraha né příliš vzorným pánům nebo osamělým vlkům. Vše postavila na hlavu Vlasta, která nám předvedla, že příště budeme muset vyhlásit soutěž o Buldozera pánských ložnic.


Nejlepší háček


Byla další lákavá soutěž, neboť jak známo háček se neohlíží na počasí, na nepohodu, hýčká kapitána, vaří mu, servíruje jídlo, nosí bagáž, staví stan a další iniciativy jako shánění kořky apod. Toho všeho se nejlíp zhostila Hanka Šperková.


Nejlepší obskakovač vlastní partnerky


Někteří pánové si výklad této soutěže vykládali úplně jinak, ale v tomto soutěž nespočívala. Jednalo se opět o drobné služby, které pán vykonával na daný pokyn anebo již zcela automaticky ku prospěchu vlastní partnerky. Zcela bezkonkurenčně zvítězil Standa.


Nejkrásnější ňadra zájezdu


Měla být původně nejoblíbenější soutěž pánů. Ti byli vyzváni, aby se poctivou vizuelní kontrolou na anketu připravili. Děvčata zase, aby se nesnažila podvádět, neboť vedení zájezdu by muselo zjednat nápravu a to patrně hmatovou zkouškou.
Soutěž byla vyhlášena ve dvou kategoriích :

  • bez rozdílu pohlaví
  • kategorie ženy

Nikdo však nepočítal se zvrhlostí pánů. Zvítězil Zdenda doslova o prsa před Alenou a Vlaďkou. Dostal velice krásnou cenu.


Blbec dne


Byla soutěž jednoduchých pravidel. Kdo udělal největší blbost během dne, získal bod. Soutěž byla opět vyhlášena ve dvou kategoriích, a to :

  • normální lidi
  • ajzlboňáci

V kategorii normální lidi zvítězil Čáryfuk, který nás v Budapešti přesvědčil, že titul je ve správných rukách. Kdyby se o vítězi rozhodovalo až na loděnici, svedl by těžký boj o vítězství s Palivcem, který silně bodoval v Oradei při nákupu dobrot a v Budapešti. Oba je nutno napříště přeřadit k nádražákům.

V kategorii ajzlboňáci zvítězil Datel.

Zlatý Otisk

Tato soutěž je pojmenována po našem kamarádovi, který se zpil na každé vodě na tuho. Bezkonkurenčně zvítězil Palivec a napříště bude tato soutěž přejmenována na Zlatého Palivce, neboť Otisk by vedle něj byl trapný břídil.


Balkánský Čochtan


Byla opět soutěž jednoduchých pravidel. Za každou rozplavbu byl udělen bod. Každý velice rád oznámil rozplavbu druhého. Tato soutěž probíhala pod heslem : Kamarádovo neštěstí, největší prdel.
Zvítězila Hanička, celkově plavala 13 x a dostala překrásnou cenu.


Největší odhalovač

Tento titul měl získat ten, kdo na obdiv Rumunům a Bulharům bude nejčastěji předvádět své tělo bez plavek. Zvítězil Palivec, který se na rumenské celnici předvedl stovkám přihlížejících.


Posráně zájezdu

Na zasedacím pořádku z druhé strany byla tabulka se jménem každého účastníka. V kolonce na příslušný den si každý, kdo byl ten den na stolici (vysrat), udělal čárku. Soutěž nebyla samoúčelná, protože v případě sračky jsme se mohli postiženého optat, co jedl či pil a ostatní se toho mohli vyvarovat. Zvítězil Datel a jako cenu dostal roli hajzlpapíru.


Balkánský večerníček

Jelikož náš zájezd byl jeden velký večírek, byla nabídnuta tato soutěž největším jáchačům. Zaslouženě zvítězil Jirka a dostal večerníčkovu čepici vyrobenou z ústředního rumenského tisku "La scintea".


Miss zájezdu

Protože v rámci pěrestrojky se všude volí Miss, tak se volilo i na našem zájezdu. Zvítězila Hanička, a to z těchto důvodů: jezdí na vodě jako chlap, tvrdá je jako chlap, pije jako chlap, takže už je jako člověk. Dostala šerpu "Miss zájezdu" a několik cenných darů do kuchyně.


Dále bylo uděleno několik dalších diplomů :

    Obratná kočička - Vlastě a všichni vime proč
    Pilná včelička - Ejšovi, Radka s Pavlínou by mohly vyprávět velké story o jeho pracovitosti
    Umělec slavík - Klabouchovi za jeho nezapomenutelné hity
    Kropič zájezdu - Hejlymu, co by nejlepšímu vodákovi
    Diplom Pulec - Terezce, která uplavala pět metrů než se vzbudila, ale to už byla vytažena na břeh



Popis cesty :


29.6.Pečky, Brno, Bratislava, Rusovce-Rajka (přechod), nocleh na parkovišti Pražáka, 18. km za hranicema. 320 km
30.6.Budapešť, Mako, Nagylák-Nadlac (přechod), Arad, nocleh na parkovišti za vesnicí Orišoara. 506 km
1.7.Timišoara, Lugoj, Caransebeš, Otelu Rošu, Bautar (řeka Bistra), Otelu Rošu, Maru (řeka Bistra Marului), nocleh v Otelu Rošu na břehu Bistry. 270 km
2.7.Caransebeš, Slatina-Timiš (řeka Timišul), Baile Herculane, Drobeta-Turnu Severin, Calafat-Vidin (přechod), Dimovo, nocleh u řeky Ančar. 295 km
3.7.Michajlovgrad, Vraca, Mezdra, Sofie, Samokov, nocleh pod soutokem Černého a Bílého Iskaru. 316 km
4.7.Govaderči (řeka Černý Iskar a Iskar), Samokov, nocleh opět pod soutokem Černého a Bílého Iskaru. 41 km
5.7.Samokov, Kostenec, Pazardžik, Plovdiv, Asenovgrad, Bačkovo (Čepelárská řeka), Plovdiv, Stombolijski, Peštera Batak, nocleh na parkovišti za jezerem Batak. 328 km
6.7.Velingrad, Jakoruda, Razlog (řeka Glazně, Iztok, Mesta) koupačka v sirných lázních, Simitli, nocleh u řeky Strumy. 205 km
7.7.Odjezd s pěšáky na Rilský monastýr (řeka Struma). 149 km
8.7.Rilský monastýr, Simitli (řeka Struma), nocleh opět u tunelu u řeky Strumy. 143 km
9.7.Simitli, Stanke Dimitrov, Samokov, setkání s pěšáky, Govaderči (řeka Černý Iskar), nocleh u Iskaru.
10.7.Samokov, Sofie, Čerepišský monastýr, Vraca, jeskyně Ladenika, Michajlovgrad, nocleh za vesnici Doktor Josifovo u rybníka. 315 km
11.7.Vidim-Calafat (přechod), Drobeta Turnu-Sevein, Baile Herculane, Iablanita, nocleh za vesnicí Prigor na fotbalovém stadionu mezí hovny. 257 km
12.7.Sopotu Nou (řeka Nera), Saska Montana, nocleh za městem Oravita na skládce dřeva. 125 km
13.7.Anina, Rešita, Timišoara, Arad, Oradea, Bratča, nocleh u řeky Crišul Repede na návsi v Bratči. 398 km
14.7.Bratča (řeka Crišul Repede), Vadu Crišului, Oradea, Bors-Artanád (přechod), Solnok, nocleh u kanálu na rychlostní kanoistiku v Solnoku. 227 km
15.7.Budapešť, Rajka-Rusovce (přechod), Bratislava, Lanžhot. 369 km
16.7.Brno, Kolín, Pečky. 235 km

Celkově jsme ujeli 4 471 km.