ALPSKÉ ŘEKY

Rakousko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, SRN


14. 6. - 24. 6. 1990


S Kucekanem za železnou oponu, snadno, rychle a levně !!!




ÚVOD

Cestování po spřátelených východních zemích již bylo dost. Po návratu z Bulharska jsem začínal sondovat cestičky jak vyrazit,do světa za pověstnou železnou oponu. Propracoval jsem se ke dvěma způsobům, jak by to mohlo jít a zcela reálně se začala rýsovat Jugoslávie. 20. listopadu po známých událostech na Národní třídě odjíždím se Zdendou do rozbouřené Prahy, který zde sehnal velice dobrou konexi na Ministerstvu financí, vyjednávat další možnosti výjezdu. Dozvídáme se, že se chystají určité změny v udělování příslibů a je nám přislíbena pomoc v tom nejdůležitějším a tj. obstarání valut tolik potřebných k výjezdu. Bouřlivá polistopadová doba zametla s Jakešovou klikou a již před vánocemi se volně jezdí do Rakouska. Je jasné, že tento trend bude pokračovat i po novém roce. Operativně měním plán cesty a Jugoslávii ponechávám na jindy.

Kolben

Tato zpráva neslouží coby bonzovní deník, ale aby každý věděl, kde jsme byli, co viděli a co sjeli.


Zprávu sepsali : Kolben a Vašík
Tiskl : Jirka Šperk
Redigovali : Mumat, Kamil, Oli
Konečná úprava : Kostomlaťáci
Cenzura : Datel


1. den - čtvrtek 14.6.

Heslo dne :

Nějakej ten metrák navíc nás nemůže rozházet!

Sraz na loděnici je ve čtyři hodiny. Lodě jsou již od včerejšího večera navázány na vleku, takže přípravy na odjezd probíhají v relativní pohodě. Navíc se projevuje několikaletá praxe získaná z předchozích zájezdů. Než přijede Rosťa, zbyde čas i na soutěže. V soutěži o největšího blbce sbírá první cenné body Jaromír, který doma zapomněl brambory. Dlouho se však z prvenství netěší - zapomenutými řízky ho trumfuje Šíša. Ten navíc ve spolupráci s Méďou rozbil flašku rumu. Tak padla první láhev zájezdu.

Čtvrt hodiny po šesté je před naloženým autobusem vyhlášen slavnostní nástup v zájezdových tričkách. Příjemně tím překvapujeme Kolbena, který se až do této chvíle domníval, že jsou potištěna pouze vpředu. Ač autorovi zadního potisku slibuje zaslouženou odměnu, ten se, zřejmě z vrozené skromnosti, nepřihlásil. Nastoupili jsme do autobusu a dáváme loděnici sbohem. Ještě jsme se stavili na váze, ale to jsme neměli dělat. Váha nám totiž prozradila, že na vleku je naloženo zhruba o tunu víc, než je povoleno. Navíc si kterýsi všetečka všiml, že šmajdá pravé kolo. Po krátké poradě s Rosťou, který se trochu nervózně tahá za knír, se dohodneme, že se budeme tvářit jakoby nic. Můžeme jen doufat, že nám nikde nebudou vážit vlek. Po této epizodě definitivně opouštíme Pečky a nabíráme kurs Dolní Dvořiště. Na České Sibiři zastavujeme, abychom si dopřáli posledního točeného piva a abychom vyplnili statistické listy pro výjezd.

Vhodným důvodem k napití jsou jmeniny. Při podrobné prohlídce kalendáře se zjistilo, že v době trvání zájezdu bude jmenin jako šafránu. Proto jsme přikročili k radikálnímu, avšak nutnému kroku - jména z kalendáře jsme napsali na lístečky a vložili do klobouku. Každý den pak Dr.Talíř (Buťajs) s tímto improvizovaným osudím obešel autobus. Prvním šťastným oslavencem se stává Zdenda - Vasil. Gratulanty odměňuje lahvinkou rumu opatřenou samolepkou OF. Na oplátku mu zazpíváme píseň "Pověste ho vejš."

Chvíli po jedenácté přijíždíme na celnici, usměvavý celník nám oštempluje pasy a je to - jsme za hranicema. Laxní rakouský celník ani neopustí kancelář, spokojí se jen s prohlášením, že je nás 43. A můžeme jet. Tak jako loni kdekdo nevěřil svým očím, když poprvé spatřil říši Čaušeskovu, tak i letos někteří zírají z okna na dílo kapitalismu zmítajícího se v permanentní krizi. Jedeme ostošest na Linec. Jen jednou zastavujeme Jaňule na zvracení. Kolem druhé hodiny jsme na místě prvního noclehu -na odpočívadle u vesnice St.Pankraz. Několik nadšenců staví stany, zbytek uléhá pod širák a prodělává na tom - v noci se přežene déšť.

Dnes jsme, ujeli 379 km.


2. den - pátek 15.6.

Heslo dne :

Možná přijde i kouzelník.

Vstáváme o půl sedmé. Teprve za denního světla vyšlo najevo, že si Jeníkovi postavili sten v místě sloužícím normálně jako improvizované WC. Učinili tak s bravurností zkušených ženistů, neboť všechny šrapnely jsou nasázeny v těsné blízkosti stanu, ani jeden však neuvízl na podlážce. Kdo umí, umí.

Ve třičtvrtě na osm již sedíme v jedoucím autobuse. Pomocí klobouku zjišťujeme, že dnes má svátek Péťa - Vítek. A ne to se napijeme. Po patnácti kilometrech jsme u první řeky - Teichlu. Již na první pohled zjišťujeme, že je tu vody dost. Paráda - druhý den cesty a už jdeme na vodu. Teichl je tak trochu obdobou naší Střely a tak mohou jet všichni.

Prvního čochtana ulovil pan Kučera a získal tím nezadatelné právo šoupnout flašku. Pak už to jde ráz na ráz. Jen Datel cvaká třikrát. Nejvíce nás pobavil jeho poslední cvakanec. Po druhém čochtanu vylévá a souká se do singlovky. Odráží a v tom si všímá okolo jedoucího Limečka. Volá na něj s úsměvem: "Máš nějaké prob...". Zbytek už není slyšet, dopověděl si ho pro sebe pod vodou. Na spodním toku řeka vymlela ve skalách spoustu jeskyň. Přirozená ženská zvědavost přiměla holky Macháčkovy k tomu, aby do jedné z nich zajely s deblovkou. Když zjistily, že tam neuvidí nic zajímavého, vycouvaly ven. U mostu ve St.Pankrázi končíme. Bilance cvakanců je otřesná - celkem devět a to jsme jeli nejlehčí vodu zájezdu.

Odjíždíme do Hinterstroderu, kde si Rosťa chce vyměnit peníze. Ještě před odjezdem zapomene Vítek celou gumu před autobusem a tím se vzdává další láhve ve prospěch kolektivu. Cestou vysedá pěší skupina, která provede průzkum Steyeru nad vodopádem. Je prohlídkou nadšena. Řeka zde tvoří soustavu s metr až dvoumetrovými prahy a obrovskými válci. Nebýt vodopádového zakončení, byla by to úžasná voda pro Barboru.

Po poledni se pěší skupina opět setkala s Hinterstroderskou u vodopádu Stromboding a za chvíli už nasedáme na Steyer. Vody je opět dost. Začátek je slušná trojka. Hanička a Péťa bezprostředně po výjezdu dávají rozplavbu. Zatímco oba se dostanou ke břehu takřka hned, splašený a nikým neřízený Haniččin Mojmír ujede ještě téměř sto metrů než ho dostaneme do vracáku a vytáhneme na břeh.



Hanička předvádí metodickou rozplavbu na Steyeru.

Řeka se po chvíli zklidní, ale žertovných míst je stále dost. Na jednom "šoufku" to odnese Bahýnko a ke všemu mu uplave pádlo. Bahýnkovi tak nezbyde nic jiného než provést autotransformsci z vodního turisty na pěšího. Těsně před koncem trasy je most a pod ním slunný válec, který každého pěkně propláchne, kupodivu kámen jako stodola umístěný uprostřed koryta, nedělá nikomu problémy. Až pod ním se na naprostém voleji praskne Ejša. Mezitím co navazujeme, dorazí Bahýnko a jsme opět kompletní.

Hned po výjezdu začal Kolben vyzvídat, kdo je poprvé v Rakousku - předpokládal, že se zadarmo napije. První se však přihlásila Terezka. Jedeme směrem na Schladming, cestu si zkrátíme tunelem za pouhých 700 šilinků. Tím jsme si ušetřili nejméně hodinu cesty, kterou by trvala objížďka. Kolem šesté jsme v Oberwaldu. Za automobilovým vrakovištěm je opuštěný lom - místo našeho dnešního noclehu. Tábořiště jak za starých rumunsko - bulharských časů.

Nafukujeme Matyldu a může začít večírek. Z původně zamýšlené lampiónové slavnosti se vyklubala velkolepá jáchačka. Zpěv střídají tanečky - kankán na stole a kozáček v podání dua Mumat-Vašík. přišel i kouzelník. Kolem druhé hodiny budí předčasné spáče Datlův opilecký řev, který musel slyšet i kancléř Wranitzky ve Vídni. Máme vážné obavy, aby nepřišel Datla utišit. Ještě k dnešní bilanci čochtanu - osmnáct kousků. Docela slušný začátek.

Zajímavost dne :

Zatímco Sirael se přišedšímu kouzelníkovi příliš nepovedla, láhev vyčarovaná z vařáku zmíněného fluida neměla chybu.

Dnes jsme, ujeli 131 km.


3. den - sobota 16.6.

Rozhovor dne :

Blonďák: "Rosťo, už máš ten autobus nějak špinavý."
Rosťa: "Buď zticha. Beztak jseš na zájezdu nějak moc dlouho."

Po tradičním budíčku navazujeme Matyldu. Rosťa při pohledu na monstrum uvázané na vleku se začal nenápadně vyptávat, kdy se bude zase vypouštět. Dostalo se mu neurčité odpovědi. Našim nejbližším cílem je Salzburg. Aby cesta lépe ubíhala, vylosujeme Zbyňka.

V Salzburgu zjišťujeme, že zde Češi hrají silnou přesilovku. Němčina je slyšet jen v obchodech a to ještě velmi zřídka. Začíná pršet a viditelnost je prachbídná a tak z pohledu na Alpy ze Salzburgského hradu nebude nic. Navíc na hradě vybírají ne zrovna symbolické vstupné - 45 šilinků.

Po prohlídce města se přesouváme v Haleinu, kde hodláme navštívit solné doly. Čeká nás studená sprcha, vstupné činí 130 šilinků. To se nám zdá příliš a tak odjíždíme k vodopádům na řece Krimml. Opět překvápko - řeka Krimml Ache je úplně suchá. Vyrovnávečka pod vodopádem většinu vody zadržuje a odvádí potrubím k turbínám. Ze svezení tedy nebude nic. Zbývá nám prohlídka vodopádů. Ani nás nepřekvapuje, že se zde platí vstupné. Přes trvající nepřízeň počasí vykračujeme po strmé cestě podél vodopádu. Je největší v Rakousku, tvoří ho tři mohutné stupně (140, 100 a 140 m) a celkově působí impozantním dojmem.


Vstupenka na Krimmelské vodopády.

Po prohlídce se opět dáváme na cestu směrem na Ziller am See. Čeká nás stoupání až do výšky 1647 m.n.m. stále na druhý převodový stupeň. Radka zde oslaví osobní výškový rekord a při té příležitosti šoupne lahvinku. Na druhé straně kopce zas pro změnu brzdíme jako zjednaní a přitom marně hledáme nějaké místo na nocleh. Nakonec jsme nuceni zkusit štěstí v campu v Zilleru. Místní správce a zároveň barman Hanz je rozumný člověk a tak se nám povede vyjednat slevu na zdejší poměry vskutku lidovou 35 šilinků na osobu. Za lidský přístup je obdarován skleněnou mísou, šampáněm a knihou Vaří muž. Hanz na oplátku věnuje Terezce zmrzlinu.

Z radosti nad ušetřenými penězi za camp vyráží 33. sací peruť hned po večeři a hygieně k Hanzovi na pivo. Nezůstane u jednoho. Zatímco Bláža s Hanzem čile šprechtí, třiatřicítka nezahálí. Když se v půl dvanácté zdviháme k odchodu, Olinka s Jaňulou ještě posbírají a umyjí půllitry a vysypou popelníky. Barman nám za to na oplátku nalévá panáky. Zřejmě z obavy, abychom bujným večírkem v campu nevyhnali těch pár valutových hostů, kteří tam spí, nám dává nečekaný návrh. Můžeme si přinést pití a přivést muzikanty a pokračovat u něj ve výčepu v bujném veselí. Běžíme vzbudit Matýska s Majdalénkou a Šperka a ověšeni láhvemi se za chvíli vracíme. Rozjel se bujarý večírek. Hanz šoupl pivo a my kořalku. Tvrdil, že kořalku nepije, ale po desátém panáku už to neznělo moc přesvědčivě. Dostává od nás zájezdové triko. Pak se dává do tance, zpívá s námi, dokonce chvílemi i česky a křičí: "Pozor, pohov." Ve tři hodiny se s námi loučí slovy: "Nemám rád Kolbena." Večírek pokračuje u Vašíka ve stanu. Ten je štěstím bez sebe, neboť se již chystal ke spánku. Tato skutečnost samozřejmě nikomu nevadila, naopak z Vašíka udělají večírkáři pohovku. Jelikož stále brblá, je učiněn pokus vymačkat ho ze spacáku jako pastu z tuby. Odměnou večírkářům je, že je Vašík posílá do ... V půl čtvrté uléhají poslední jáchači. Všichni jsme zvědaví, kdo nás za dvě a půl hodiny vzbudí.

Zajímavost dne :

Za Salzburgem na parkovišti přišly na Kolbena chlípné choutky. Proto se rozhodl předvést důvěřivé Ireně, jak se drží kamzíci. Dotyčné se zřejmě provedený úkol líbil, protože držela jako starý beran.

Dnes jsme, ujeli 288 km.


4 - neděle 17.6.

Heslo dne :

Ztráty povoleny.

Ač se to v noci nezdálo pravděpodobné, přesto vstáváme v půl sedmé. Těsné před odjezdem se s námi přijde rozloučit Hanz. Byl opuchlý, jako by strávil noc ve včelím úle. Po společném fotografování startujeme směrem na Inn.



Společné foto s Hanzem v campu v Ziller am See.

Následuje obvyklá procedura - tentokrát slaví Adolf. Kolem deváté jsme v Innsbrucku, Prohlídneme si podhorské město s jeho pamětihodnostmi a pokračujeme v cestě. V Imstu zastavíme u nádrží na břehu Innu. Řeka, na nás velmi zapůsobila. Velká šířka a hodně vody slibují nevšední požitek ze svezení. Na vodu se chystá celé osazenstvo autobusu. Kromě slalomek tu nachází úplatnění i kompletní gumová flotila - Barbora, Medúza a naše vlajková loď Matylda. Dokonce i Rakušáci po ní závistivě pokukují. Jelikož je neděle a k tomu pěkné počasí, je na vodě lidí jako o procesí. Rakušané, Němci, Angličané, Češi, jeden Turek, jeden Polák a jeden moravský regionalista p. Kučera.



Matylda na Innu.

Hemží se to tu loděmi všech typů a tvarů, salomky sjezďáky, nejrůznějšími rafty a samozřejmě polyetyleňáky. Naše lodi proti nim vypadají jako ošklivá kačátka. Tak jde život. Zhruba první kilometr se řeka chová poměrně klidně - jen rychle teče. Potom se však mění v peřejnatou vodu plnou mohutných vln a válců. V tomto terénu bezkonkurenčně kraluje Matylda. Projíždí největšími kohouty i žumpami s důstojností pompézností sobě vlastní. Menší problémy se objevují u Medůzy. Netěsnost svárů v nafukovacích válcích způsobila, že už po kilometru jízdy získává vlastnosti protoplazmy. Přes jisté potíže, které tato skutečnost připravila pasažérům, panuje na lodi dobrá nálada.

Nikomu z posádky nevadí, že se v každé prohlubni mezi vlnami Medúza sklapne jako kudla. Bezmeznou radost dává najevo zejména Hanička. Oči jí září jako tříletému děvčátku při pohledu na vánoční stromeček. Také Barbora si v peřejích vede docela dobře. Jen kurty se suchými zipy se ukázaly jako velká slabina tohoto plavidla. Povolily vždy, když to člověk nejméně potřeboval. Tak se stalo, že byl občas někdo nedobrovolně vymrštěn přes palubu.

Byla-li jízda na gumových plavidlech pohodová, nedá se totéž říci o slalomkách. Jejich posádky sváděly s řekou urputný boj. Lecos šlo objet či jinak ošidit, ale zdaleka ne všechno. V jedné zvlášť výživné kaskádě cvakají Jeníkovi. Oba se celkem bez problémů dostávají ke břehu, horší je to však s lodí. Plná vody se objevuje na hladině jen občas. Posádka Barbory se dává do jejího pronásledování. Na pomoc přispěchal i rakouský kajakář a to dosti odvážným způsobem. Odvinul lanko, jehož jeden konec měl uvázaný kolem těla a karabinu na druhém konci zaklesl za úchyt potápějícího se hána. Už vzápětí svého činu litoval. Marně s vrakem zápasil, snažíc se ho dostat ke břehu. Nakonec veden pudem sebezáchovy s výkřikem: "Šajse", své úsilí vzdal a lanko uvolnil, to už se k hánu dostala Barbora a několik dalších našich lodí a spojenými silami dostáváme nakonec hána na břeh.

Hned zjišťujeme, že to za tu námahu nestálo. Kromě dvou původních otvoru přibylo v lodi několik dalších z nichž některé si s nimi co do velikosti nezadají. Po kratší poradě jsou Jeníci naloženi na Barboru a hána necháváme na břehu. Po několika stovkách metrů nás čeká další nepříjemné překvapení - cvakají Sitní. Loď zůstala uprostřed řeky nabalená na kameni. Za normálních okolností bychom ji tam museli nechat. My však máme Barboru - tentokrát posloužila jako dopravní prostředek vyprošťovacího komanda. Po kratším zápase s dravým proudem je i druhá deblovka na břehu. Oč líp vypadá oproti té první, o to hůř vypadá Standa, její kormidelník. Při rozplavbě si narazil koleno tak, že se na něj nemůže postavit. Zanecháváme ho na místě se třemi milosrdnými sestrami a hánem a pokračujeme v jízdě. Zbytek cesty až do Haimingu proběhne hladce. Tam navážeme a vracíme se posbírat raněné a naložit oba vraky.

Hned potom odjíždíme do Rossanu, poslední plánovanou řeku v Rakousku. Zaparkujeme na pokraji lesa před Svatým Antonem. Ač je již pokročilá doba, skupina kropičů se chystá na vodu. Ostatní vynášejí věci z autobusu a začínají vařit.



Vedro nás sužuje, je třeba klopit.

Podobně jako Inn i Rossana se zpočátku chová k jezdcům přívětivě. Poměrně rychle teče, vždy po několika stovkách metrů je přehledná trojková kaskáda. Když už si všichni myslí, že v tomto duchu dojedou do konce, přichází změna v podobě zhruba kilometrové peřeje. Vlnami a válci se doslova probíjíme. Aby toho nebylo dost, je peřej zakončena kaskádou s velmi nepříjemnými žumpami. Přestože vypadá hrozivě, několik z nás, dílem neinformovanosti ji sjede. Ti, kteří tuto kaskádu projedou, zažívají horké chvilky při slalomu mezi traverzami a dráty do betonu, které zde nastražili turečtí silničáři. Při navazování Bahýnko prohlašuje, že už nic takového nepojede, protože mu to za ty vykulené oči nestojí. Naopak děda Snížků vypadá velmi spokojeně.

Zřejmě z konspiračních,důvodů se dnešní večírek odehrál na několika místech v lesíku, ve kterém jsme tábořili. Vlivem celodenního sportování postrádal na obvyklé bujarosti. Spát jsme šli všichni s pocitem vodácky hodnotně prožitého dne.

Na závěr celodenní bilance :

  • 2 řeky spluty
  • 2 lodě ztraceny
  • 1 koleno pohmožděno
  • 1 pár očí odřen

Zajímavost dne:

Největší zajímavostí dne je bezpochyby to, že pověstná Zlatá stříška v Innsbrucku zůstalá i po našem odjezdu téměř neporušena. Chyběly pouhé dvě tašky. Z důvěryhodných pramenů jsme se dodatečně dověděli, že na poděbradské burze nabízel k prodeji jakýsi Jaroslav Syrový dvě pozlacené tašky. Podobnost čistě náhodná.

Dnes jsme, ujeli 220 km.


5. den - pondělí 18.6.

Heslo dne :

Příliš malá země pro vybudování rozvinutého socialismu.

Po snídani vyrážíme k Rakousko-Lichtenštejnské hranici. Za pouhých čtyrista šilinků si zkracujeme cestu sedmnácti kilometrovým tunelem, vynechávaje tak nepříjemné stoupání na Arlberg pass. Dnes nemusíme losovat oslavence - svátek má Milan a ti jsou s námi dned dva.

Po několika málo kilometrech přijíždíme do Feldkirchu, hraničního městečka. Na přechodu musíme od švýcarských celníků vytrpět hrozné šikanování. Vyberou od nás všechny pasy, prohlídnou víza a oštemplují, taková drzost. Jako by toho nebylo dost, začnou si podezřele všímat našeho vleku. Naštěstí si však nevšimnou, že na každém kole je úplně jiný vzorek a spokojí se pouze s prohlídkou techničáku. Dalším štěstím je, že nedisponují váhou.

Pár minut poté, co jsme opustili celnici, vjíždíme do Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnského knížectví. Máme půldruhé hodiny na jeho prohlídku. Malá delegace pronikne až ke knížecímu hradu. Mají v úmyslu pohovořit si s monarchou u šálku kávy o mezinárodní situaci a obdarovat ho oddílovými odznáčky. Zrovna však nikdo nebyl doma, což zapříčinilo, že naše delegace nebyla vpuštěna.

Po prohlídce miniaturní metropole pokračujeme v cestě směrem na Chur a Thusis. Přejetím Rýnu se dostáváme do Švýcarska. Nebýt nenápadných cedulí na mostě, ani bychom si tuto skutečnost neuvědomili. Tak se stalo, že před mostem žebral Kolben od měkčích povah flašku za to, že jsou poprvé v Lichtenštejsku, za mostem požadoval totéž za to, že jsou poprvé ve Švýcarsku. V důsledku dvou kolujících lahví a kvalitních komunikací nám cesta rychle ubíhá. Při průjezdu Churem nás překvapí periferní sídliště, tolik podobné stavbám reálného socialismu, jak je známe z domova. Byl vysloven názor, že se zřejmě jedná o komunistický skanzen. V Thusisu odbočujeme na Tifencastl k řece Albule, přítoku Hinterrheinu. V Suravě je cesta zablokovaná nehybným pohřebním průvodem. Když už tu trčíme asi deset minut, začínáme se domnívat, že smuteční hosté čekají až budoucí nebožtík skoná definitivně. Mrzká chybička se vloudila v Pifencastlu, kde špatně odbočíme a pak musíme jet hodinu do kopce, marně hledaje místo k otočení. Ke všemu je silnice v opravě a tak jsou na ní umístěné semafory, pohříchu vždy v největším krpálu. V praxi to znamená pro nás to, ze zastavíme-li na červenou, sami se nerozjedeme. Všichni chlapi a zdatné ženy potom musí ven a tlačit.

V okamžiku, kdy se autobus přece jen rozjede, začíná běh o život. Každý se snaží naskočit do autobusu nebo alespoň na vlek o ušetřit si tak kdoví jak dlouhý pěší pochod. Jedním z mála komu se povedlo naskočit do autobusu byl i Blonďák. Znaven vyčerpávajícím sportovním výkonem, dosedl těžce na sedačku. To si však měl rozmyslet, neboť si na ní před tlačením autobusu položil krajíc namazaný paštikou. Velmi nepříjemná situace. Všechny přítomné to samozřejmě mrzí ještě víc než Pavla. Konečně otáčíme a jedeme z kopce, zase na dvojku, V Tifencastlu znovu odbočujeme, tentokrát již dobře.

Jedeme proti proudu Albuly. Zatímco skalní vodáci jsou nacpaní u oken a sledují řečiště, zbytek autobusu vyvažuje nebezpečný náklon. Jen děda Snížků sedí v klidu na svém místě a tvrdí, že to chce klid, protože největší průsery stejně ze silnice neuvidíme. V té chvíli netušíme, že mu posléze dáme za pravdu.

Na pokraji Filisuru nasedáme do lodí. Jede pouze šest kropičů a Barbora. Albula je k nám zpočátku přívětivá. Zurčí mezi balvany, do toho svítí slunce a na obzoru je vidět masív Alp. Prostě taková pohoda po vodácku. Ale ouha! Po chvíli se řečiště zúží a zvětší se jeho spád. Jestliže zpočátku měla řeka charakter dolní Bělé, nyní připomíná horní Kamenici. Obtížnost se stále zvyšuje. Provozujeme slalom mezi balvany, občas je třeba provést traverz přes válce, abychom nespadli do nějaké pasti. Naštěstí Buťajs, náš průzkumný chroust, nějakým šestým smyslem vybere vždycky tu správnou trasu. Jestliže my jakžtakž projíždíme každou kaskádou, nedá se to samé říci o Barboře. Její posádka - Blonďak, Ejša, Zdenka a Jaromír, musí často přetahovat, protože některá místa jsou velmi úzká. Navíc si Barbora jede jak chce, přestože všichni pádlují jako úkolově placený. Občas někdo také vypadne, čímž jízda nesporně nabere na zajímavosti. Po několika kilometrech kaskád přijíždíme k té poslední.



Kolben najíždí do poslední kaskády na Albule.

Na břehu stojí Jirka Šperk a volá na nás, abychom si ji šli prohlídnout, že to asi nepůjde projet. Jenže nás už nemůže nic překvapit. Buťajs jen odpoví, že si to prohlídnem za jízdy z vody a zmizí nám z očí pod prvním prahem. Postupně ho následujeme. Prcek si jízdu zpříjemní eskymákem a následnou couvačkou. Když jsme všichni pod kaskádou, shodneme se, že až to pojedeme příště, půjdeme se na ni přece jen napřed podívat. Při navazování Stříbro Albulu komentuje slovy: "Když jedeme prádelnu na Kamenici, kterou jsme jeli snad stokrát, každý si ji jde okouknout. Tady jsme něco podobnýho jeli čtyři kilometry a nevylezli ani jednou."

Dalším cílem je Hinterrhein. U Thusisu odvazujeme lodě včetně Matyldy a Barbory. Terezka se dožaduje svezení na lodi. Na zápornou reakci rodičů reaguje slovy "Tak na co jsem s vámi vůbec jela, když mě ani na vodu nepustíte?" To rozhodlo o jejím zařazení do posádky Matyldy. Hinterrhein je úplně suchý, veškertu vodu do něj přivádí o kilometr níž Albula. Proto Matyldu k soutoku splaví jen několik dobrovolníků a zbytek osádky jde pěšky. Albula nám přichystala překvapení - v korytě se valí spousty vody, až z toho jde hrůza. Polije nás horko, když si představíme, že by nás tento příval zastihl před několika hodinami při sjíždění horního toku. Nasedáme do všech plavidel a odjíždíme. Matylda připomíná plně obsazený výletní parník. Dojem umocňuje Datel, který pro tuto jízdu zvolil svůj duhový plážový obleček.

Jízda po Hinterrheinu je perfektní. Voda proudí dosti rychle, jsou tu pěkné vlny a skoro žádné kameny. Zhruba po dvou ujetých kilometrech, si někdo z posádky Matyldy všimne, že chybí Miloš. A skutečně Miloš šel ve své nenápadnosti tak daleko, že zůstal na břehu hned na soutoku. Potom využil loďostopu a dohnal nás na Barboře. Mezitím, co jsme čekali na Miloše, proplaval kolem nás Jéňa Vrba. Plavčil téměř kilometr, než se mu povedlo dostat se s převrácenou lodí ke břehu. Je na něm vidět, že toho má dost a tak si s Ejšou, který až doposud jel na Matyldě, vyměňují místa.

Mezitím se ochladilo a začalo pršet. Datel v plážovém oblečku mění barvu kůže úměrně s teplotou ovzduší. Nepřestává však všechny kolem sebe ujišťovat, že mu zima není. Občas řeka přejde v několik desítek metrů dlouhé kaskády. S Matyldou to cvičí jako na Innu, prostě je to paráda. Ani jezdci na slalomkách si nestěžují. Tedy nestěžují na první hodinu. S pokročilou dobou stále dychtivěji vyhlížíme náš autobus. Nikdo z nás však nemá tušení, že se z původních ohlášených deseti kilometrů vyklube téměř trojnásobek. Do cíle plavby dorážíme až v půl deváté.

Posádka autobusu našla na břehu Vorderheinu a Hinterrheinu jakási provizorní tábořiště. Rychle stavíme stany a vaříme, aby nikdo z nás nepřišel o zahájení večírku. Nemá sice obvyklou razanci, ale celkem ujde.

Jen nás poněkud ruší průjezd několika kolon Leopardů švýcarské armády, které si to hasí stovkou po nedaleké dálnici, k velké radosti Pražáka, Chichny, Ejši a několika dalších militantních zvrhlíků. Spát jdeme už v půl jedné až na Šperka a několik věrných.

Dnes jsme, ujeli 214 km.


6. den - úterý 19.6.

Heslo dne :

Lodě ubývají, mrzáci přibývají.

Náš nejšikovnější, povzbuzen včerejším úspěchem s chlebem v soutěži o blbce zájezdu, tentokrát boduje bezprostředně po budíčku. Zřejmě z obavy před deštěm si včera večer, schoval vařič pod autobus. Jako řidič autobusu by měl vědět, že z měchů uteče vzduch a autobus si "sedne". Ale Pavel se rozhodl bodovat stůj co stůj. Autobus si skutečně sedl a tak z vařiče zbylo jen pokroucené torzo. Pavel se tváří naštvaně, ale my víme, že tento dobrý hoch to celé udělal jen proto, aby nás pobavil. Mezitím co, se chechtáme Pavlovi, odehrává se na jiném místě podobné drama. Hanka Šperková šla vykonat ranní hygienu. Položila si tašku s hygienickými potřebami na břeh a odskočila si na moment do křoví. Když se vrátila, zjistila, že v řece voda o metr stoupla a taška je fuč.

Dnes nás čeká Glener. Po odjezdu následuje obvyklý rituál s osudím pana Talíře. Dnešním oslavencem je Leoš - Iranaš. Zajímavé je, že se stále nacházejí v autobuse lidé, kteří jsou poprvé ve Švýcarsku. Řeka Glener se zpravidla jezdí od velkého kamene rozdělováku. Když k němu dojedeme, s úmyslem vlést na vodu, začne Buťajs nepříčetně řvát: "K prameni, k prameni!" Jedeme tedy o něco výš a zhruba kilometr pod rozcestím na Pitasch zastavujeme. Kropiči se převlékají do gumy. Zdenka si při oblékání nechutně zapařenéhc neoprénu mumlá: "V prváku na vějšce za mnou přišel Jenýs, jestli bych nechtěl jet na vodu. Místo abych mu, já starej vůl, rozbil držku, řekl jsem, že, jo." A to ještě netušil, co se mu přihodí v příštích minutách.

Hned po výjezdu nenechá Glener nikoho na pochybách o svých úmyslech nás řádně poškádlit. Ostré kameny v řečišti a prudké klesání koryta nikomu z nás na klidu nepřidá. Jakž takž se probojujeme k první kaskádě a pokoušíme se zastavit. To se bohužel nepovedlo Prckovi a vzápětí Zdeňkovi, které proud strhl a hnal je přímo na balvan, Oba se cvakli a ani se nepokusili zvedat. Relativně lépe dopadl Zdenda, který zůstal viset na kameni uprostřed proudu. Zato Prcek proplaval kaskádu celou a odneslo to jeho koleno, pěkně si ho narazil. Když jsme vyprostili Zdendu z kamene a pochytali lodě a pádla, rozhodl se reputaci zájezdu napravit Buťajs.



Buťajs v nejtěžší peřeji na Gleneru.

Turečtí dělníci, stojící na břehu už delší dobu, sledovali naše počínání. Jeden z nich přišel k Vašíkovi a ukazuje na nasedajícího Buťajse se zeptal, zda má zavolat ambulanci. Zdenda jen mávl rukou a prohlásil, že je vše v pořádku. Skutečně Buťajs projel kaskádu bez problémů, čímž potvrdil známé pořekadlo, že největší kamarádi mají největší štěstí. Lim povzbuzen Buťajsovým úspěchem, se pokusil o totéž. Zřejmě není tak velký kamarád jako Butajs, protože se prásknul hned v prvním válci. Chvíli se ještě pokusil o jízdu na improvizované koloběžce (jednu nohu měl v lodi a druhou se odrážel od šutráků), potom však zanechal zbytečných efektů a kaskádu spořádaně proplaval. Zbytek kropičů usuzuje, že jim kaskáda nestojí za omočení pádla a přenáší ji.

Počáteční skóre je tedy 3:1 pro Glerrer a to ještě musíme započítat jedno poranění kolena a dvě lodě neschopné další jízdy. Zanecháváme Zdendu s Prckem na břehu a pokračujeme v jízdě. Po úvodní kaskádě přichází peřej dlouhá několik set metrů. V její hoření části se cvaknou Datel a Péťa. Oba se celkem lehce dostanou na břeh, podaří se nám dokonce chytit obě lodě. Po zevrubné prohlídce Péťova kajaku zjišťujeme, že mu chybí zhruba třicet centimetrů přídě. Loď sice vypadá zajímavě, svou přídí připomíná nadzvukovou stíhačku, k jízdě po vodě je však neupotřebitelná, O poznání lépe dopadl Datlův kajak, který vyvázl jen s drobnými skulinami. Přesto Datel také nepokračuje. Tím se počet kropičů redukoval na polovinu.

V tom samém čase dole pod peřejí naháněl Miloš jedno z uplavavších pádel a přitom si ošklivě podvrtnul kotník. Na konci peřeje je kaskáda s kamenem - rozdělovákem. Posledních sto metrů jede jen Buťajs a Limeček. Stříbro má také nutkání, ale pak si vzpomene na šestinedělku a dvě nezaopatřené děti doma a společně s Vašíkem přenášejí. Od mostu, pod kaskádou je už zase zbytek tj. Buťajs, Lim, Vašík, a Stříbro kompletní. Několik nadšenců běží podle Gleneru, aby tak lépe mohli sledovat, co se děje na vodě, V čele běžců kluše Hanička, ruce má po sokolském způsobu složeny na prsou. Až osazenstvo autobusu při pohledu zpředu zjišťuje, že úcta sokolským tradicím není hlavním důvodem Haniččina běžeckého stylu, Glener se mezitím uklidňuje a odměňuje čtyři vytrvalce přehlednými trojkovými kaskádami. Až k mostu na Hanzem, kde se končí, proběhne jízda bez dalších katastrof.

U mostu se celý autobus věnuje kompletní hygieně. Medvěd přitom obrazně i doslova zkalil vodu tím, že si vylezl kus proti proudu a zbavoval tam svůj kožich kaštanů a obtížného hmyzu. Naštěstí si tou dobou myla hlavu jen Olinka, která má tak jako tak kaštanové vlasy.

Záříce čistotou odjíždíme na Vorderrhein. Na místě zjišťujeme, že je suchý, což je obrázek typický pro Rumunsko, zde však poměrně vzácný. Proto nás skutečnost, že se jednou nesvezeme, ani nijak zvlášť nerozladí.

Pokračujeme tedy. v další jízdě a nudný pohled na zasněžené aplské velikány si zpestřujeme popíjením kořalky. Po několika kilometrech začínáme potkávat pestrobarevné, reklamní vozy. Ve vesnicích vždy zastavují a rozdávají shromážděným lidem s dětmi nejrůznější propagační materiál včetně laskominek. Podnikavé holky Macháčkovy navrhují zastavit a rozmístit se podél silnice, aby na nás taky něco zbylo. Zejména z časových důvodů zůstalo pouze u návrhu. Lidí přibývá a v Musteru je u silnice již početný dav. V nepřehledných uličkách vybíhá Kolben napřed sondovat, zda pojedem, aniž bychom se s někým střetli. A zde se stala ta chyba. Nikdo si v tom zmatku nevšiml, kde a jak jsme sjeli z hlavní silnice. Na omluvu nutno dodat, že ve Švýcarsku se hlavní silnice od vedlejší "okrsky" dá jen velmi těžko rozeznat. U nás mazaní silničáři vybavují méně významné cesty dolíky a rigoly, čímž řidičovi značně usnadňují orientaci. Zde tento geniální princip nepraktují a tak jsme na omyl přišli až po několika kilometrech a to již bylo pozdě.

Kus za Musterem nás v pěkném stoupání zastavuje protijedoucí policejní hlídka. Hned za ní se z děsného kopce řítí závratnou rychlostí peloton cyklistického závodu Tour de Swiss. Taky pěkní blázni. Když přejedou, roztlačíme autobus a na jedničku stoupáme strmou silnicí. Až v Sogu Gions zjišťujeme, že jedeme po špatné silnici. Jelikož zde není místo k otočení, rozhodujeme přejet horsky masív po silnici na které se nacházíme. V nejvyšším místě stoupání na Lukmanierpassu (1920 m.n.m.) zastavujeme a Rosťa se věnuje předepsanému odpočinku. Ostatní si vaří kávičku a nebo se rozprchnou po okolí kochat se nedotčenou alpskou přírodou. Nacházíme se na louce doslova poseté horskou kvetenou hýřící všemi myslitelnými odstíny.

Všude kolem nás jsou jen Alpy. Dojem ještě umocňuje téměř hmatatelně čistý vzduch. Kouzlo zdejší atmosféry zapůsobila i na Péťu, který v náhlém záchvatu lyrismu prohlásil: "Hele, tady je protěž nebo nějakej podobnej parchant."

Dalších dvacet kilometrů zase klesáme s trvale zařazenou jedničkou. Rosťa se bojí, že na dvojku by naši soupravu nemusel ubrzdit. Úporně hledáme tábořiště. Situace je už dost zoufalá, když na břehu řeky Brenno objevíme nádhernou písečnou pláž, navíc skrytou nepovolaným lidským zrakům. Voda v řece je čistá a teplá, což sice zaručuje perfektní koupačku, ale také jistotu, že pořádně nevychladíme pivo. Zatímco Datel se Zdendou patlají pošramocené lodě, skupinka bosých nadšenců hraje na pláži fotbálek. Známá milenecká dvojice Ejša s Pavlem se jde vykoupat. Stříbro se k nim přidává se slovy: "Je to blbý, ale jdu vám dělat kořena." Řekl to zřejmě úplně jinak, ale na správný výraz si dnes už nikdo nemůže vzpomenout.

Se setměním rozděláváme táborák, první a zároveň poslední oheň tohoto zájezdu. Méďa si stoupne doprostřed kruhu a každého ze sedících fotografuje, chtěje se tak zahojit na kamarádech z výdajů na zájezd, Hanička s Blážou se s velikou rozkoší doslova popelí v jemném písku. V myslích přihlížejících přitom utrpěla vývojová teorie pana Darwina značné trhliny. Zatímco o předcích muže není důvod pochybovat, u ženy bude zřejmě třeba doplnit pomyslný vývojový žebříček nějakým opeřeným mezičlánkem. Hanička s Blažou nás o tom přesvědčily. Večírkáře rozehnal déšť po třetí hodině.

Plný pytel zajímavostí dne:

  • Prckovi celou dobu přemýšleli o tom, co levného a pěkného přivezou domů dětem. Problém téměř geniálně vyřešil Prcek, Při rozplavbě na Gleneru si ze svých hodinek Prim-Sport vyrobil perfektní řehtačku.
  • Zajímavostí číslo dvě se stala ohromující skutečnost, že hodinky Prim-Sport nejsou tak nerozbitné jak jsme se domnívali až do této chvíle.
  • O zajímavost číslo tři se postarala Hanička, která při vystoupení z autobusu našla fungl nové hodinky CASIO, aniž by je předtím rozšlápla pohorkou, kterýžto fakt lze sám o sobě považovat za zajímavost dne číslo čtyři.

Dnes jsme, ujeli 126 km.


Den č. 7 - středa 20.6.

Heslo dne :

Zatracení komunisti, chčije a chčije !!!

Ty z nás, kteří včera ulehli pod širák, budí vytrvalý lijavec už kolem čtvrté hodiny. Prší až do rána, teprve v půl sedmé přestane. Jak se ukázalo za chvíli, né na dlouho. Každý kvapně zabalil a přesunul se do autobusu i s promočenými věcmi. Za chvíli to v autobuse díky odpařující se vodě vypadá jako ve chlívě.

Dnes hodláme projet průsmykem sv. Gotharda. Všichni doufáme, že na druhé straně sedmnácti kilometrového tunelu bude počasí lepší než tady. Při pravidelné ranní obchůzce pana Talíře padne los tentokrát na Květu - Marcelu. Bahýnko na její adresu pronáší cosi o volšových rukách. Kdyby tušil, že dalším oslavencem bude on, jistě by si raději překousl jazyk.

Po výjezdu z tunelu nás sice neuvítalo azurové nebe, ale alespoň že neprší. Kochajíce se pohledem na okolní hory, dojedeme do Muotathalu a uprostřed vesnice dáváme lodě na poslední řeku zájezdu - Muotu. Společensko-rekreační charakter a nasazení Barbory a Matyldy zlákaly na vodu téměř celý autobus. Reka rychle teče a kdyby nebyla tak studená, neměla by Muota chybu. Pohoda trvá až k místu s první pastičkou v podobě větší ho osamělého válce. Na něm cvaknou Šíša, Matýsek , Hanička a holky Macháčkovy, Potom následuje peřejnatý úsek, na jehož konci je balvan velikosti menšího autobusu sedící uprostřed.



V peřejích Muoty.

Zde se kdysi jelo mistrovství světa ve vodním slalomu, Všichni projedeme bez problémů, až na Matyldu, která uštědřila balvanu docela slušný direkt. Kamen dosti překvapivě zůstal na svém místě. Všímavému pozorovateli nemohlo ujít deset hlubokých rýh na zmíněném balvanu. Nejedná se o žádnou geologickou záhadu. Rýhy pocházejí od Síšových nehtů, když tuto kaskádu před lety nedobrovolně proplaval a přitom se z pudu sebezáchovy pokoušel na šutr vyškrábat.

Pod kaskádou se samou radostí z hladkého průjezdu práskne Blonďák a na následující kaskádě Hanička. Ta už toho má dost a tak i s Mojmírem nasedá na Matyldu. Zhruba po kilometru, na místě dnešního našeho noclehu končíme. Pro velký úspěch a zájem se rozhodujeme jízdu zopakovat. Mumat si vlezl s kamerou na vlek do Matyldy a cestou do Muotathalu natáčel okolní krajinu. Až doma po vyvolání fimu zjistíme, že v záběru je téměř pořád Matylda, občas kus oblohy a pytel mokrých hadrů. V Muotathalu z Mumatových mokrých hadrů otlučeme rampouchy a můžeme na vodu. Druhá jízda, hlavně díky znalosti terénu, proběhne bez komplikací. Jen Matyldě se ani tentokrát přes veškerou snahu nepodaří pohnout a výše popsaným balvanem.

Zatímco jsme se věnovali sportování, Péťa se žalem nad zničeným kajakem ožral jako svině. V doprovodu Pražáka a Honzy se potácel mezi auty na silnici, potom zase jevil snahu spadnout do Muoty. Jeho počínání se po chvíli stává nesnesitelným a tak jedním, hlavně kvůli jeho vlastní bezpečnosti učiněn krátký proces - je připoután lanem k Matyldě, kde po chvíli spokojeně usíná. Mezitím se snažíme usušit minulou noc promáčené stany a spacáky. Navečer odjíždíme autobusem do nedalekého Schwyzu, na prohlídku místního supermarketu. Skupinka nymburských nedočkavců vyráží pěšky asi o hodinu dřív. Když je v půli cesty dojedeme, Šperk velkomyslně mávne rukou abychom jeli dál, že už ten kousek dojdou. Na míst dorazí v okamžiku, kdy se autobus vrací, takže jen nastoupí a jedou zpět, aniž by si stačili městečko prohlídnout. Menší skupinka vedená Limem se rozhodla prohlídku Schwazu vynechat a dala přednost pěšárně po okolních kopcích, která rozhodně stála za námahu.

Večer začalo opět pršet a tak se večírky odehrály na více místech pod igelitovými přístřešky.

Zajímavost dne :

Zdenda dnes s hrůzou zjistil, že mu titul drážního inženýra nestačí ani na to, abv šestiletou Terezku porazil v pexesu. Což vlastně ani tak velká zajímavost není.

Dnes jsme, ujeli 185 km.


8. den - čtvrtek 21.6.

Heslo dne :

Luzern, Zurich a Liptákov - obce moje nejmilejší.

Celou noc vydatně pršelo a tak snaha některých členů zájezdu usušit věci na vodu vyzněla naplano. Například Datel se ráno snaží roztřídit věci do igeliťáků na suché, polosuché a mokré. Nakonec to vzdává a všechny hadry hází do jednoho pytle. Cestou do Luzarnu si Bahno volšovou rukou vylosuje krycí jméno Lojzík, což je důvod k napití. V Luzernu zastavujeme u jezera, něco přes kilometr od starého centra města. Při cestě do centra míjíme muzeum lokomotiv. Profesionálně totálně deformovaný Zdenda k němu okamžitě vyrazí, ale když zjistí, že vstupné činí dvanáct frantíků, pouze oslintá skleněné výlohy a posmutnělé odchází.

Zbytek zájezdu s ním pak nic není. Společně pak prohlížíme dřevěné mosty ze čtrnáctého a patnáctého století a pak po skupinkách pokračujeme v prohlídce města. Pečecká skupina objeví obchod s vínem za pouhé dva franky a tak pár lahví nakoupí.



Most Kappellbrucke z roku 1333.

Jiná naše skupina objeví krámek, kde zadarmo dávají cigarety a tak si samozřejmě nabídnou i nekuřáci.

Po prohlídce Luzernu se přesouváme do Zurichu. Zatímco Snížkovi vytloukají jeden kostel za druhým, úderná skupina pod vedením Mumata vyráží na prohlídku uliček lásky. Prohlížíme si Banhofstrasse, výkladní skříň Švýcarska, nakoupíme několik drobností a vracíme se k autobusu. Mezitím, co jsme byli ve městě, Rosťa zavolal domů a dozvěděl se, že se mu narodila dcera Terezka. Samozřejmě, že to Rosťa hned šoupnul.

Za městem na chvíli zastavujeme na parkovišti, Mumat zde objeví odložený časopis Sexy-girls. Přestože je svým zaměřením určen pánům, putuje po autobuse z ruky do ruky, bez ohledu na pohlaví. V dobré náladě pokračujeme v další cestě až do chvíle než nás předjede a zastaví policajt na motorce. Upozorňuje nás na šmajdající kolo. Na nedalekém parkovišti, kam nás odvedl, obklopíme vlek s podezřelým kolem a hrozně se divíme tomu, co nám o něm policajt sdělil. Postupně s kolem lomcuje Rosta i policajt. Jak známo kolo, které se netočí nemůže ani šmnajdat a tak Rosťa mávne rukou a prohlásí, ukazujíc na předmět sporu: "Das ist gut."

Policajt odvětí: "Das ist gut?" Prima". Ohlásí zhruba totéž vysílačkou do éteru, řekne: "Čau", nasedne na motocykl, zamává nám a zmizí v dálce. Tím je problém našeho šmajdavého kola vyřešen.

Za Winterthurem zastavujeme na parkovišti a předstíráme, že tu pouze sušíme věci a vaříme. Tentokrát vaří i Bahníkovi, kterým konečně došly zásoby řízků z domova. Navečer stavíme stany a připravujeme malou lampiónovou slavnost. Kolem půlnoci, když byl náš večírek v nejlepším, nás navštívila Švýcarka Klaudie a ihned zapadla do našeho kolektivu. Okamžitě se jí ujal vždy galantní Zdenda a celý večer jí něco anglicky hučel do hlavy. Kolem půl třetí, když se večírek chýlil ke konci, vyrazil Zdenda s bojovým výkřikem: "Za OF a za Havla" za Klaudií do jejího auta. Ač na tuto událost existuje celá řada důvěryhodných svědků, Zdenda vše popírá a od celé záležitostí se distancuje. V noci samozřejmě pršelo.

Zajímavost dne :

Při prohlídce Luzernu dostala Terezka hlad a tak jí rozhazovační rodiče koupili za pouhé čtyři franky žemli se salámem. Kdosi při té příležitosti prohlásil: "Terezko, hezky to všechno sněz, tatínek na tu housku vydělával několik dní."

Dnes jsme, ujeli 167 km.


9. den - pátek 22.6.

Heslo dne :

Starý mrzák konečně odhalen vlastní dcerou.

Při pohledu na Klaudii vylézající z auta kdosi prohlásil, že by mohla okamžitě hrát Ježibabu v pohádce. Nezbývá nám, než mu dát za pravdu. Po snídani balíme mokré stany a odjíždíme do Schaffhausenu. Cestou se najednou rozlehne Zdendův radostný povyk po autobusu: "Remíza, remíza". Terezce se totiž Zdendy zželelo a nechala ho v pexesu alespoň jednou remízovat. Zdenda Terezčinu drobnou lest neprohlédl a domníval se, že k remíze mu pomohlo absolvování dopravní školy, samou radostí nad tím, že neštudoval zbytečně otevřel bednu a šoupnul láhev rumu. V Schaffhausenu zastavujeme u zámečku Worth a jdeme se podívat na věhlasný Rýnský vodopád. Když přitom míjíme malý hřbitov, domníváme se, že se jedná o místo posledního odpočinku těch, kteří se pokoušeli vodopád sjet. Za půlfrank se dostáváme na stupňovitou vyhlídku přímo k vodopádu, nejmohutnějšímu v Evropě. Řeka je zde široká 150 metrů, rozdíl hladin nad a pod vodopádem činí 21 metrů. Průtok se pohybuje od 700 do 1000 kubíků za sekundu. Veškeré dohody o tom, kudy vodopád jet, vyzněly naplano. Nešlo by to ani pomalu, při břehu, ani na Matyldě. Dokonce ani na vypůjčené lodi a to už je co říci.

V Gottmandingu hodláme překročit hranice ze Švýcarska do SRN. Celá odbavovací procedura se odbyde tím, že německý celník nakoukne do jednoho pasu, řekne: "OK" a jsme ve Spolkové republice. Za celnicí přemohla Kolbena únava. Lehl si na Terezčinu sedačku. Terezka toho využila a vydala se na procházku po autobusu. Za chvíli ji Olinka okřikla a nařídila jí, aby si sedla. Terzka zcela vážně odvětila: "A kam si mám sednout, když na mým místě leží ten starej mrzák?". Dětem zkrátka nic neuteče.

Na jednom parkovišti zastavujeme kvůli Roštově povinné pauze. Zatímco popíjíme kafe, zastavil u nás Mercedes se západoněmeckou značkou. Z něho vystoupila pohledná dívka v doprovodu řidiče pochybného zjevu. Stříbro slečnu chvíli okukoval a pak zcela podle vzoru Buďoného jezdců prohlásil: "Chlapa odkrouhneme a tu ženskou znásilníme." Dříve než Šíša stačil navrhnout opačný postup, ten podezdřelý chlap povídá česky: "Tak co kluci, kam jedete?"

Po páté hodině zastavujeme v Ausgburgu u olympijského kanálu. Pokoušíme se tu vyjednat nocleh, ale šéf místní loděnice Horst Vopava je někde ve městě a má se vrátit za hodinu. Naši kropici zatím odvazují lodě a převlékají se do gumy. Ostatní sledují místní přeborníky, kteří na vodě dokazují pravé divy. Ve válcích si s loděmi dělají doslova co chtějí a přitom ještě vyhazují pádla do vzduchu a točí s nimi po různu nad hlavou. Hned je nám jasné, že tady svým jezdeckým uměním nikoho neohromíme. Vedle kanálu je obchod s vodáckými pomůckami, kde lze zakoupit úplně všechno, co je k tomuto sportu zapotřebí. Ceny jsou pro nás samozřejmě vysoké, tak alespoň očumujeme a nafasujeme propagační materiál.

S přibývajícím časem ubývá na kanále jezdců a to je chvílena kterou čekali naši kropiči. Začátek je neslavný. Hned první válec všechny pocvaká, vyjma Buťajse, Zdendy a Mumata. Datel, který se nechal inspirovat místními akrobaty, se rozhodl ukázat všem přihlížejícím, že také nejsme žádná béčka. Svou sestavu zahájil tím, že si nechal nafackovat válcem až přitom ztratil blembák. Potom postavil kajak na špici a vykroutil nádhernou svíčku. Vzápětí zmizel ohromeným divákům ve válci i s lodí. Za několik vteřin vystřelila loď špicí k obloze, tentokrát ovšem bez Datla. Poslední co jsme ještě z Datla spatřili, byly jeho nohy v keckách jež na moment uvízly za límec kajaku.

Poté Datel usoudil, že akrobacie již bylo dost a bez aplausu skromně odplaval. Vašík si umínil, že inkriminovaný válec musí projet i kdyby to měl zkoušet až do rána. Povedlo se mu to až na třetí pokus. Hanička po téměř úspěšném pokusu jízdu vzdává. Takových válečků, jako byl ten první, je v kanále ještě několik. Kromě toho jsou zde vracáky s pohyblivým rozhraním, ze kterých jde vyjet jen s velikými obtížemi. Navíc voda v celém kanále neustále pulsuje. Projet trať bez cvakance se podařilo jen Buťajsovi a Zdendovi.



Buťajs na olympijském kanálu v Ausburgu.

Přes značnou obtížnost je kanál poměrně bezpečný. O tom se přesvědčilo nakolik dobrovolníků tak, že do něj prostě skočili a celý si ho bez úhony proplavali.

Zatímco jsme skotačili na kanále, přišel k nám jakýsi chlapík a tvrdí, že se tu už rok nesmí spát a že nám v tom nepomůže ani Horst Vopava. Pro jistotu na nás za chvíli ještě pošle svého poskoka, který nám zopakuje v podstatě totéž. Nezbývá nám než zmizet po anglicku. Za hrozného deště pokračujeme směrem na Mnichov. Na jednom parkovišti v rychlosti stavíme stany a vaříme večeři. Snížkovi při jídle výjimečně nesedí na zemi jako obvykle, nýbrž baští vstoje z ešusu položeného na popelnici. Úžasný pohled.

V křoví za parkovištěm zahajujeme poslední večírek. Jelikož téměř celý večer prší, část lidí se rozejde do stanu poměrně brzo. Vedoucí zájezdu a vrchní úplatkář v jedné osobě nás mile překvapil čtyřmi láhvemi sektu z úplatkářských zásob. Ukázalo se, že skoro každý ještě nějakou flašku měl, takže žízní jsme rozhodně netrpěli. Jen škoda, že jsme alespoň poslední večer neměli lepší počasí.

Zajímavost dne :

Jakoby těm zatraceným zápaďákům nestačilo, že mají lepší vybavení než my, oni ke všemu umějí i líp jezdit.

Dnes jsme, ujeli 341 km.


10. den - poslední - sobota 23.6.

Heslo dne :

V bavorské metropoli.

Budíček je posunutý na hříšných 6:30. Když už všichni sedíme v autobuse a chystáme se odjet, všimne si někdo, že chybí Prckovi. A skutečně - večer si postavili stan v hustém křoví, takže ráno nebyli objeveni a tudíž ani vzbuzeni. Odjezd se tedy ještě o pár minut odložil.

Do Mnichova přijedeme pochopitelně za deště a hned vyrážíme za nákupy. Jsme totiž díky čs. státní bance ještě odporně bohatí. Po malých skupinkách bloumáme městem a nakukujeme do obchodů a obchůdků. Občas je v nejrůznějších částech města možno potkat Pražáka s Chichinou. Čelo má orosené studeným potem a každého se nervózně vyptává, kde najde US army šop. Nakonec ho přece jen objeví a utratí tam celoroční úspory. S nákupy je spokojen i Datel, když v sex-šopu velmi levně pořídil jakýsi sex-slabikář. Některé manželské a jeden nemanželský pár nakupují fritovací hrnce. Nejvíce spokojen s nákupem byl Blonďák. Za necelé čtyři marky si nakoupil šminky, chtěje se zalíbit Ejšovi ještě více. V té chvíli nemá tušení o tom, že mu Ejša hned po zájezdu vypálí rybník tím, že ohlásí ženitbu. Kdyby si místo shánění parády dal jedno pivo, udělal by líp.

Po celý den v bavorské metropoli pršelo, což naštvalo především naše fotografy.

V půl třetí vyjíždíme z Mnichova a zamíříme k Rozvadovu, kam dorazíme okolo sedmé hodiny. Čekáme téměř půlhodinu než si nás naší celníci ráčí povšimnout. Potom se odbavení odbyde jen několika větami a otevřením jednoho kufru. Uháníme do vnitrozemí na večeři. Při průjezdu Stříbrem dotyčný jmenovec bez řečí šoupne láhev meruňky. V Benešovicích zastavujeme u motorestu a s představou šťavnatého bifteku a hranolek ho obsazujeme. Záhy zjišťujeme, že jsme pěkně narazili. Za tři hodiny, které jsme tu strávili, dostali šťastnější z nás celkem dvě piva. Jídlo bylo pouze ve dvou variantách (vepřo-zelo nebo ptáček) a o jeho kvalitě se nedá napsat jediné slušné slovo. Při odchodu dochází k hádce mezi námi a personálem, které málem vyústí ve rvačku. Jeden klad však návštěva tohoto podniku přece jen měla - definitivně jsme přistáli na zemi a uvědomili si, že jsme doma.

Chceme si napravit chuť a náladu v Kerském motorestu, je tam však plno a tak pokračujeme na loděnici. Zde nás čeká Málčikem připravené občerstvení. Než se rozední, provedeme slavnostní vyhlášení soutěží, spojené s předáváním hodnotných cen. Potom vyklidíme autobus, odvážeme lodě a uklidíme vlek a pomalu se rozcházíme. Poslední z loděnice odcházejí v sedm hodin. Nejvíce naspěch má Šíša. Dostal totiž hroznou chuť na řízky, které má už deset dní doma na stole.

Zajímavost dne :

Letos poprvé nebyl vyhodnocen Blbec zájezdu, ač tato disciplína má tradičně silné obsazení.



Popis cesty :

14.6. Pečky, Dolní Dvořiště, Wullowitz, Linz, Wels, Kremsmunster, Dirnbach, St.Pankraz. Nocleh na parkovišti proti vesnici St.Pankrez. 360 km
15.6. Most pod Pichlem (řeka Teichl), St.Pankraz, Hinterstoder, Strombodingfall (řeka Steyer), Windischgarsten, Liezen, Irdning, Schladming, Oberwald. Nocleh v opuštěném lomu za vrakovištěm v Oberwaldu. 150 km
16.6. Radstat, Werfen, Salzburg, Hallein, Taxenbach, Krimml, Zell am Ziller, Haselbach. Nocleh v campu v Haselbachu. 288 km
17.6. Innsbruck, Imst (řeka Inn), Haiming, Landeck, St.Anton (řeka Rossana). Nocleh v lese za závorami těsně před St.Antonem. 220 km
18.6. Bludenz, Feldkirch, Vaduz, Chur, Thusis, Tiefencastel, Filisur (řeka Albula), Thusis (řeka Hinterrhein), Reichenau. Nocleh v křoví na soutoku Hinterrheinu s Vorderrheinem. 214 km
19.6. Ilanz, Pitasch (řeka Glenner), Ilanz, Disentis, Muster, Lukmanierpass 1920 m.n.m., Olivone, Biasca. Nocleh na břehu řeky Brenno na písečné pláži. 126 km
20.6. St.Gotthard, Altdorf, Schwyz, Muotathal (řeka Muota 2x). Nocleh na břehu řeky Muoty nad vesničkou Ried. 185 km
21.6. Luzern, Zurich, Winterthur. Nocleh na parkovišti asi 10 km za Winterthurem. 167 km
22.6. Schafhausen, Gottmandingen, Ausgburg. Nocleh na parkovišti na dálnici před Mnichovem. 341 km
23.6. Mnichov, Vaidhaus, Rozvadov, Benešovice, Kersko, Pečky. 457 km

Celkově jsme ujeli 2 508 km.


Alpské soutěže :

Nejharmoničtější pár

Jelikož bylo na letošní dovolené několik manželských párů a jim podobných, byla vyhlášena tato soutěž. Byla hodnocena vzájemná ohleduplnost, tolerance a výpomoc. Zcela bezkonkurenčně vyhráli kluci Turkovi. Dostali diplom.

Nejlepší obskakovač vlastní partnerky

Jen nováčkové na zájezdu si tuto soutěž vykládali úplně jinak, ale v tomto soutěž nespočívala. Jednalo se o drobné služby, které pán vykonával na daný pokyn a nebo již zcela automaticky ku prospěchu vlastní partnerky. Zvítězil Prcek a dostal ručně malovaný diplom.

Nejkrásnější ňadra zájezdu

Byla již tradičně nejoblíbenější soutěž pro pány. Děvčata byla vyzvána, aby se nesnažila podvádět a pánové zase, aby se poctivě na tuto soutěž vizuelně připravili. Zvítězila Bláža.

Blbec zájezdu

Jiné roky tato soutěž byla silně obsazena. Letos se hrozně málo bonzovalo a tak vítěz nebyl vyhlášen.

Zlatý otisk

Tato soutěž je pojmenována po našem kamarádovi, který se zpil na každé vodě na tuho. Zvítězil Péťa, který bodoval jen jednou, ale zato pořádně.

Alpský čochtan

Byla soutěž jednoduchých pravidel. Za každou rozplavbu byl udělen bod. Každý velice rád oznámil rozplavbu druhého. Tato soutěž probíhala již pod tradičním heslem: "kamarádovo neštěstí, největší prdel". Zvítězil Honzík Vrbu a dostal kopii Alpskýho čochtana.

Posráně zájezdu

Na zadní straně zasedacího pořádku byla tabulka se jménem každého účastníka zájezdu. V kolonce na každý příslušný den, každý, kdo byl ten den na stolici (vysrat), udělal čárku. V závěrečném hodnocení bylo přihlédnuto i k různým poznámkám jako "MB - malý bobek" nebo - "hovno jako taška". Zvítězila Hanička a dostala překrásnou cenu.

Miss zájezdu

Všude se volí Miss, tak se volilo i na našem zájezdu. Původně měla tuto soutěž sponzorovat firma Prim, bohužel v závěrečné fázi z jednání odstoupila. Jako hlavní sponzor pak nastoupila firma Eros. Zvítězila Irena S. a dostala jako cenu jednu krabičku.

Vyhledávač lišek

Tohoto ocenění se dostalo Zdendovi jako vrchnímu vyhledavači švýcarských lišek. Dostal plynovou lišku. Největší vyhledavač lišek v posledním desetiletí Péta, totiž totálně zklamal.

Kachýnka

Když Dáša na Innu plavala, vesele se houpala a kachýnku za to dostala.